Boj

Danové se svému působení v Afghánistánu díky ztrátám v provincii Hilmand věnuji docela často. Příkladem mohou být třeba Bratři od Susanne Bier. Možná i Boj se dočká amerického remaku. Boj má na rozdíl od Bratrů jiný úhel pohledu na válku, ale opět je to především svědomí se kterým se musí hlavní postava srovnat. Zde však je několik otázek, které nemusí být jasně zodpovězeny a nastává nejistota, zda jsou rozhodnutí správná a či nesprávná. Rozhodnutí, jsou soudy souzená a nesouzená. Ale i nesouzená (neplést s neodsouzenými) špatná rozhodnutí jsou souzená vlastním svědomím. Pokud tedy člověk svědomí má. (08.05.2016)

Na mě je tam toho bohužel málo: málo děje, málo tlaku okolí, málo dilematu. Celá první polovina filmu je expozice, kdy vidíte rutinní obchůzky vojáků a život manželky a dětí doma. Vojáci super, ale scény z civilu se vlečou - uvidíte drama o tom, že dítě nechce vylézt z auta nebo přestat hrát fotbal. V půlce filmu se stane to, co asi čekáte z anotace, vy jste jako na jehlách, že teď to teda začne - ale nic. Týpek má jen jedno morální rozhodnutí, které vyhodnotí v rámci jedné scény, a pak jen čekáme, až se to u soudu všechno znovu převypráví. Žádné drama ze strany manželky, dětí, sousedů, kolegů z práce... nic. Tam kde byl Jagten husté severské drama, tady jen pořád na něco čekáte. (16.01.2017)

Tobias Lindholm je nielen fantastický režisér, ale aj perfektný scenárista. Veď snímky ako Submarino, R alebo Hon hovoria sami za seba. Vždy ide o príbeh, kde nie je potreba veľa slov alebo akcie, emócie plynú k divákovi priamo z konkrétnej ťaživej situácie (v tomto prípade zmes výčitiek a obáv o rodinu) a cez jednotlivé postavy. Takto si predstavujem zvládnutú psychológiu vojnovej drámy. Až po súd s hlavným hrdinom to bolo geniálne, samotné dokazovanie viny a neviny ma až tak nebavilo, v tomto smere sa už snímok priblížil klasickej schéme, ktorú poznáme veľmi dobre aj napr. z americkej produkcie. To predtým však bolo pravé severské a presne podľa môjho gusta. 85/100 (22.02.2016)

Může být válečný zločinec dobrým člověkem? Podobných otázek bez jednoznačné odpovědi tentokrát Lindholm klade více. Vlastně mi připadá, že nikoli charakterová studie muže ztrácejícího svou morální integritu nebo výpověď o válce, která nemá vítězů ani poražených, nýbrž samotné vytvoření komplexní situace bez jednoduchého řešení bylo hlavním cílem filmu, natočeného zjevně v reakci na stále častější (a nebezpečnější) převádění závažných problémů do emotivních výkřiků a jednoduchých hesel. Jak je jeho zvykem, Lindholm kvůli maximální autenticitě nejprve buduje věrohodné prostředí (byť se natáčelo v Turecku, Jordánsku a Španělsku, většinu vojáků ztvárnili muži, kteří dříve skutečně sloužili v Afghánistánu a domorodce afghánští uprchlíci z provincie Hilmand) a následně nechal herce reagovat na vzniklé situace (poskládané z reálných událostí). V pozici cizinců se tak octl režisér a zbytek profesionálů ze štábu, z čehož možná částečně plyne pokora vůči tématu. Vyjma několika scén prozrazujících snahu o Sdělení (ukazování, jak daleko na mapě od sebe leží Dánsko a Afghánistán) se Lindholm zobrazovaný svět nesnaží (do)vysvětlovat, přisuzovat mu zvnějšku nějaký význam, aby se dalo snáze napasovat do nějaké vyprávěcí šablony. Drama je důsledně podřízené realistickému efektu. Film ale zároveň dokáže vtáhnout svou soustředěností na průběh událostí. Neustále nás drží v očekávání, k čemu zachycený proces povede. Jak naznačuje úvodní výbuch, banalita se může kdykoli zvrtnout v boj o život. Tyto zvraty pociťujeme velmi intenzivně také díky kameře přilepené během celé první poloviny na hercích a krčící se například během střelby podobně jako váleční reportéři u země. Větší odstup si kamera od postav drží ve druhé polovině, kdy je se i divák ocitá v roli soudce, který by měl na základě dříve poskytnutého „důkazního materiálu“ vynést nad Clausem rozsudek. S verdiktem, k němuž dochází ve filmu, souhlasit můžeme, ale nemusíme – tím, jak je scéna natočena, Lindholm sám nesoudí. Rozhodnutí nechává na nás. Stejně jako u jeho dřívějších filmů jsme nuceni přehodnocovat události ve světle pozdějšího dění. Jejich srovnání, předpokládající naši ochotu přemýšlet nad rámec toho, co je explicitně řečeno, dodává filmu působivou nejednoznačnost. 80% (28.04.2016)

Něco přes dva měsíce a je tu opět dánský film o válce a opět jsou u toho Tobias Lindholm (tentokrát i jako režisér) a Pilou Asbæk. Zatímco 9. duben se zaměřil na rok 1940 a zoufalý odpor dánské armády proti parnímu válci Wehrmachtu, ve Válce jsou Dánové v pozici členů mezinárodní koalice v Afghánistánu. Každodenní patroly, neviditelný nepřítel, cizí prostředí a nedůvěřiví místní civilisté, to je ovšem jiná válka než obrana Jutského poloostrova. Navíc dlouhodobé odloučení neprospívá rodinné pohodě. Každodenní rutina hlídek a občasných telefonů s rodinou je však narušena událostí, která dopadne na hlavního hrdinu i jinak, než hrozbou trestu. Jak už napsal DaViD´82, je skvělé sledovat, jak se Lindholm dokázal popasovat s tématem, které se lehce může zvrhnout v plejádu velkých slov, smyčců na správných místech a dlouhých závěrečných proslovů, zkrátka v to, co si spousta lidí spojí s "velkým tématem". Nic takového "očišťujícího" tu neuvidíme, lidské drama je ale o to uvěřitelnější a mrazivější v tom, že je znát z každého pohledu ústředních postav Clause a jeho manželky. Svědomí, zpytování sebe sama, rozpolcenost mezi odpovědností k rodině a odpovědností za životy lidí, přátelství, všechno důležité sdělené ve strohých větách, pohledech a stiscích rukou. Mimochodem v soudních dramatech jsem viděl jen málo tak silných (a přitom vlastně vtipných) momentů, jako Kennethova "řezníkova" výpověď. Jinak řečeno chtějte mít v průšvihu takového přítele. Pohled prokurátorky byl k nezaplacení, to bylo něco, co nedokázala pochopit. (31.01.2016)