Ať žije život

Claude Lelouch nezklamal ani tentokrát, tuším, že je to můj patnáctý film z jeho tvorby a opětovně mi potvrdil, že to se mnou umí.. Ode mne je to bez připomínek, nenásilné snoubení různých žánrů, zajímavý a poutavý příběh dvou manželských párů, výborní herci, krásná hudba a pochopitelně mi udělal radost Jean-Louis Trintignant, bylo mi potěšením.. (09.12.2023)

Pro někoho bude "Ať žije život" hodně neuchopitelný snímek. Člověk musí přijímat na stejné vlnové délce, na níž Lelouch vysílá. A když se to podaří, poskytne vám film naprosto unikátní zážitek. Krom všech jiných pozitiv, mnohými již dříve zmiňovaných, bych na tomto úžasném protiválečném snímku vyzdvihla pasáž, v níž Trintignant vede kurzy herectví. Ano, takhle by to mělo vypadat. (08.04.2011)

Lelouchův rukopis je nezaměnitelný a osobitý je i tam, kde se do značné míry opakuje. Opakuje se ovšem ne v tématu ani v poetice, ale v nejobecnějším uchopení. V té jedinečné mozaice vzájemně se potírajících a přece na sebe navazujících hned několika časových, ale i místních rovin. Souhlasím s těmi, kdo mají za to, že tím v určitém ohledu předjímá postmodernu. Dodávám však, že toto postižení pro Lelouche není vyčerpávající. Z tohoto hlediska lze ŽIVOT i s jeho krajně ironickým názvem spíše přiřadit k dobové globální vlně thrillerizujících filmů, jak je ve srovnatelné době točil např. Andre Cayatte, k pohledu, který svou bezradnost zatím spolehlivě dokázal ukrýt do ironie absurdit tehdejších establišmentů. Snaha vysvětlovat kosmickými vlivy zvlášť utajené kroky zpravodajských služeb mohla být i odhalující, i burcující. Je-li téma vlastně triviální podáváno vyzrálou, jemnou a chirurugicky přesnou a přitom nezaměnitelnou filmovou řečí, vzniká přesto přese všechno film, který se vyplatí nejen zhlédnout, ale i zapamatovat. (25.06.2009)

Lelouchův snímek Ať žije živou v lecčemž připomíná nejlepší filmy Davida Lynche, jeho proslulé hrátky s divákem a s filmovými žánry. Lelouch provokativně mísí prvky katastrofického filmu, využívá psychózy strachu z jaderných zbraní, hraje si s motivem mimozemské civilizace ovlivňující náš život aby ze sci fi tématu bleskurychle přešel ke špionážnímu dramatu a po celou dobu vlastně vypráví milostný příběh dvou manželských párů, kde se realita mísí s představami všech zúčastněných a zmatený divák je na pochybách nad skutečnou identitou svých hrdinů. Na začátku filmu Lelouch prostřednictvím jedné z postav říká: Jsou filmaři, kteří vypráví příběhy, jako třeba Spielbelg, jsou filmaři jako Fellini, co na příběh zcela rezignovali a jsou tací, co experimentují se způsoby, jak příběhy vyprávět. A přesně o to se snaží Lelouch ve svém díle. Nejde o to, kdo ve skutečnosti jsou jeho hrdinové. Důležité je, že jejich prostřednictvím a jejich emocemi dokáže diváka bavit a zároveň i provokovat. Celkový dojem: 90 %. (13.12.2008)

Lelouch a mimozemšťané. Metafilmový úvod ve stylu Godarda, čímž si Lelouch potvrdil svůj status režiséra třetí z vyjmenovaných kategorií (tedy ti, co ukazují, jak lze příběh vyprávěti jinak :)), dával znát, že půjde o možná až příliš intelektuální záležitost, kterou nepoberu. Pak se začala rozvíjet zápletka o záhadném zmizení dvou osob, která mi pro změnu dávala znát, že se z filmu další hodně bizarní osmdesátková sci-fi. Ale nesměl by to točit Claude Lelouch, aby na mě postupně opět nezačal navalovat několik dalších vrstev a nepředstavil filmovému světu fascinující kousek i v případě, že na pozadí frčí 80. léta ve jménu syntetické muziky a neonovými nápisy na budovách velkoměst. Nebyl by to Lelouch, kdyby vlastně pro jednou zase neukázal další originální pohled na své oblíbené téma vztahu muže a ženy na pozadí vybraných okamžiků dějin či jiných událostí. Ano, bizarně to zní, zde tu dějinnou událost představují... mimozemšťané... aneb fiktivní zásah mimozemské civilizace uprostřed hrozby doby, která do dějin vešla jako tzv. druhá studená válka. Film si krásně vykračuje nevyšlapanou cestou od krimi, mystery, sci-fi, přes romantické drama až po politicko-špionážní thriller, aby postupně prozřel s úžasnou protiválečnou myšlenkou. A ještě mezi tím nabídne podnětné lekce s filosofickým rozjímáním Jeana-Louise Trintignanta nad herectvím a v několika variacích nádherné hudební číslo s písní zpívanou "mimozemskou" řečí ze samohlásek. / EDIT: ...a když jsem se podíval po čase opakovaně (12.10.2023), zjistil jsem, že si mnohé útržky vybavuji, ale samotná pointa s důležitým zvratem mě znovu nečekaně odrovnala a posadila na zadek už jen tím, jak propojení zpočátku zdánlivě nesourodých linií teprve nabere nového významu ve vyprávění. Jako waaauuuu! :) Lelouchovy filmy jsou zkrátka nezaměnitelné svým zpracováním a atmosférou, jíž jako vždy silně podtrhuje i skvělá hudba, tentokrát nezvykle zvoleného mladého skladatele a zpěváka Didiera Barbeliviena. Vivaaa! [90%] (29.06.2020)