Green Room

No nic moc teda. Nějak mi tam chyběla atmosféra, nebo i nějaké silnější napětí, které tady sice je, ale celkem slabé. Zpočátku to nevypadalo špatně, čekal jsem, co z toho bude, jelikož prostředí neonacistického baru vypadalo slibně. Bohužel to prostředí je úplně nevyužité a ani ta místnost, ve které jsou zavření, nenavodila nějakou atmosféru. Pak už se to jenom táhne až do konce, takže z toho nakonec je jenom další horor, který je tak strašně nevýrazný a nezajímavý, že si na něj za měsíc už skoro ani nevzpomenu. 2* (23.07.2019)

Produkční studio A24 produkuje samé zajímavé artovky a také nekompromisní žánrovky. Green Room je jednou z nich. Jako horror bych asi ani tolik tento film neoznačoval, ale thriller naprosto sedí. V hlavních rolích je punková kapela, která se snaží prosadit a potuluje se po všemožných zapadákovech. Po konci jednoho vystoupení se ale dostanou díky náhodě do velmi svízelné situace. V hlavních rolích náckové, mačety, bojoví psi, motorovky, brokovnice, nože a Patrick Stewart. To slibuje velkou zábavu. Ve zkratce je to hodně drsné a nekompromisní. Nejdříve se Green Room poměrně dlouho rozjíždí, ale pak je z toho hodně šílená jízda až do konce. (23.12.2020)

Po Blue Ruin jde o krok zpět. I v případě, že bychom k filmu přistupovali jako k béčkové vyvražďovačce ze staré školy (promyšlená práce kamery namísto snahy o syrový dokurealismus, „rukodělné“ gore efekty namísto CGI), nikoli jako k metaforickému komentáři společnosti rozdělené na ultrapravicové psychopaty a levicové anarchisty. Pomalé budování napětí, na němž byl předchozí Saulnierův film postaven, se tentokrát nekoná. Ve filmu, který celý působí, jako kdyby jej někdo psal za pochodu, totiž žádné není. Nemá, z čeho by plynulo. Mechanickému řetězení útoků a protiútoků předchází uspěchaná expozice, během které se o hrdinech nedozvíme dost na to, abychom si zapamatovali jejich jména, natož, abychom se o ně začali zajímat a posléze strachovat. Zatímco v Blue Ruin sloužila minimalizace psychologického prokreslení postav a zatajování určitých informací napínavosti příběhu, tady je to projev bezradnosti při naplňování zrádně jednoduchého konceptu. Následné orgie násilí, jehož odůvodněnost není oproti Blue Ruin nijak problematizována, vám možná párkrát zvednou kufr (samoúčelně šokantní rozříznutí břicha), ale emocionálně zasáhnout nedokážou. Postavy na obou stranách bytelných dveří se krom toho chovají jako idioti příliš často na to, aby šlo o vítané ozvláštnění „dobývacího“ schématu, jak jej známe z Rio Bravo nebo jeho remaku Přepadení 13. okrsku. Chyby se smrtelnými následky dělají jak civilisté, tak „vojáci“, čímž jsou mezi oběma skupinami setřeny rozdíly a Patova na pokračování vyprávěna historka postrádá zamýšlenou rezonanci. Nejnešťastnější je, že postavy svých zvýhodnění, ať už je to nabitá zbraň na jedné straně, či početní převaha na straně druhé, nejsou schopné využít v zásadě jen kvůli tomu, aby mohla být stopáž uměle natažena na hodinu a půl. Kdyby činily smysluplnější rozhodnutí, film by byl zřejmě kratší, ale zároveň podstatně dravější. Veškerou syrovost rozmělňují retardované (a retardující) dialogy, snažící se neúspěšně vyvolat dojem, že kolem a kolem vzato nejde jen o to, kdo koho zabije jako první. Postavy jsou přitom nuceny volit komplikovaná řešení (proč používat střelné zbraně a armádu, když můžu dovnitř poslat dva chlapy s kudlami) právě a jen proto, aby se mohlo umírat postupně a bolestivěji. Green Room v důsledku není ani opojně jednoduchou žánrovkou, ani „něčím víc.“ 45% (11.07.2016)

Nazi Punks Fuck Off! není jen světoznámá hitovka od Dead Kennedys, která zde zazní, ale v zásadě i gró celého Green Room. A to nejenom tematicky, ale i formou. Při poslouchání toho songu si nejeden vybaví vřískající punkové zvíře, prskající a škrábající kolem sebe v potemnělé místnosti smrdící potem, pivem a tabákem. Struny úpí pod neustávajícím přívalem úderů a bicí se s každým úderem čitelně vzdalují od své původní podoby. Green Room se snaží přenést na diváka ten samý feel, ovšem zejména vizuálem. Ten není překvapivě punkově agresivní a stylizovaný. Naopak naprosto výborně vyvolává atmosféru vlhkého příšeří podvečera a nadrána, čímž dějiště filmu umisťuje tak nějak "kamkoliv" a zážitek z dění tím umocňuje. Výsledná proměna v home invasion subžánr před půlkou filmu některé možná trochu zklame, protože se film vrátí ke svému žánru z něčeho, co se doposud vyvíjelo poměrně atypicky, nicméně tím se vyvalí na povrch asi nejpřekvapivější aspekt filmu a to je parádní scénář. Nikoli v tom, že by nějak unikátně pomotával zápletku a vytvářel neočekávané pointy, ale v tom jak dobře se dají napsat postavy a situace. Jednotlivé scény v sobě skrývají nejedno překvapení, ať už z hlediska odpočtu mrtvol, tak chování vedlejších postav. Charakter nebezpečí je zde až nepříjemně reálný, jakkoli působí místy démonicky (první setkání s červeno-tkaničkáři), což se zúročuje ve scénách jednotlivých smrtí či třeba ve zvráceně dojemném finále se psem. Ačkoli teda film láká na odvazový trash, kde punkáči se kosej s náckama, ve skutečnosti tady zabíjejí lidi jiné lidi a tvůrci se nesnaží naši empatii vyvolávat, jak je obvyklé u home invasion, tím, že aktéři jsou spořádaní hodní lidé, co mají práci a děti, ale tím, že jednotlivé scény zahrnou všemožnými detaily v prostředí či chování postav. Což nám pomáhá se do filmu plně přenést a představovat si sami sebe v dané situaci. Škoda, že několik scén je tak tmavých, že se v nich nedá rozpoznat, kdo co jak komu, jinak bych šel na pět. Pořád jsem ale z existence toho filmu strašně veselý. (03.07.2016)

Tohle nebude sedět každýmu. Pankáči svádí krvavý boj proti náckům ve filmu, jehož dobrá půlka se odehrává v jedný zavšivený místnosti. A navíc je to poměrně blbý, protože obsahuje celkem dost logických propastí ve velikosti Macochy. JENŽE... je to taky slušně zahraný, místy až nechutně tísnivý, se skvěle nakopnutým tempem a hlavně s výrazným explicitním násilím. S tím se sice tolik nepřehání, ale když už k té brutalitě dojde, je nesmírně intenzivní a přitom má stále základ v realitě (třeba jako Eden Lake). Humor se mihne jen zřídka a to spíš v podobě hlášek (třeba "Simon & Garfunkel"). Takže nakonec až nečekaně mrazivej vál, co zároveň poslouží i jako malý rozloučení s Yelchinem. (03.07.2016)