Co se šeptá

Nepochopitelně zapomentutý film, který dokázal secesní stylizaci dovést k dokonalosti a předznamenal tak svým způsobem jak Nočního motýla, tak Stříbrný vítr (všechny mimochodem nasnímal Ferdinand Pečenka). Dr. Jan Branberger (též zcela neprávem zapomenutý skladatel, přesto ředitel pražské konzervatoře a autor hudby např. k Bílé nemoci) velmi přesně zkomponoval hudbu období secese (u nás představovanou hlavně Josefem Sukem a Vítězslavem Novákem), která filmu dodává věrohodnou autenticitu. Domnívám se, že Haas se malinko v postavě skladatele, kterou sám hrál, inspiroval svým bratrem Pavlem. Ten byl silný a vážný introvert, ovšem rodina Haasova nebyla nijak extremně bohatá (měla se co ohánět) a jako student kompozice na konzervatoři u Leoše Janáčka v Brně musel pomáhat v obchodě svého otce (ve filmu je rodina naopak dobře zajištěná). Řekl bych, že se ve snímku odrazilo i nacionální prostředí Brna (třebaže film je lokalizován do Prahy), které Haas v mládí poznal - Haasova rodina mluvila česky a v Brně představovala dost výjimku mezi obchodnickými kruhy (přišla z východních Čech). Jazykové soupeření mezi češtinou a němčinou je na rok 1938 podáno přitom velmi jemně a nepateticky. Úplnou samozřejmostí je práce herců, Haas jako plnohodnotný člen činohry Národního divadla nesáhl vedle a své kolegy vedl téměř dokonale. (16.09.2011)

Velice důstojné (a melodramatické) rozloučení Huga Haase s Čechy a Čechami, ale i s Češkami - až po tu poslední Titinku. Příběh zarámovaný v šepotu dvou starých drben a smíchu jednoho zlovolníka, vypráví o třech nerozhodných dospělých a jednom rozhodném dítěti (Martin usiluje získat něco, o co mu v podstatě ani moc nejde; Vilém dává ženě plnou důvěru, ale přesto jí nevěří; Helena se z toho snaží vybruslit tak, aby se Martin nažral a Vilda zůstal celý - jen malý Ivan ví, že zašmodrchaná síť vyžaduje "gordické" řešení). Pozn. 1: "Doutníková scéna" je opravdu překvapivá a neotřelá. Pozn. 2: Film, který působí svěže i po 80 letech, bude svěže působit už stále. (14.04.2017)

Co se šeptá je melancholický film. Hugo Haas upekl romantické drama z hlavního proudu vkusu tehdejší doby. Tělesný chtíč se dostává do rozporu s ušlechtilostí lidského ducha, prostředí událostí je zjednodušeno, přítmí laskavosti odlehčuje sice přijetí traumatu, ale i samo sebe, přirozenost nemá dostatečně vyladěny všechny pomocné přístroje a velmi nápadně kulhá na pravou nohu. Obraz si vychutnává detail, vytvořená nálada zaslouží chválu za vystižení niterné rozpolcenosti. Co se šeptá se vydalo kompromisní cestou, umění udělalo ústupky a veškerou energii vkládá do konfrontací a na vnější svět morálního dilematu, bez hlubšího zkoumání souvislostí. Hvězdou filmu je Vilém Gregor (velmi příjemný Hugo Haas), tichý a vzorný absolvent hudební konzervatoře s bohatě zajištěným zázemím. Školní zamilovanost dostává svou šanci, laskavá ušlechtilost muže je silnou zbraní v rázu kultivované společnosti. Zatajovaná minulost se však nečekaně objeví na prahu, dychtivě tluče na dveře a prosí o další nezávazné pokračování. Hlavní ženskou postavou je Helena Horáková (zajímavá Jiřina Štěpničková), Vilémova spolužákyně a později také jeho manželka. Společenská hanba je důstojně zažehnána, láska má mnoho podob a touží po pohodlí, přesto tělesná touha dokáže znejistit i přesvědčené. Důležitou postavou je Rudolf Martin (nevyrovnaný Jozef Budský), Helenin a Vilémův spolužák z konzervatoře a později kapelník pařížské opery. Mládí touží po úplném poznávání života, ale případné závazky stojí v cestě vlastní seberealizaci. Ani pouto nejpevnějšího mužského přátelství není na překážku slastným cílům. K výraznějším postavám patří také Ivan (Ríša Novák), malý Helenin synek. Dusivé napětí vztahů dostává v dětském pohledu černobílé rozlišení a ďábel se musí vyhnat každým dostupným způsobem. Z dalších rolí: Vilémův ctihodný otec a výrobce šněrovaček (Karel Veverka), Ivanův kamarád a Novákův starý zahradník Šebor (František Roland), veselí spolužáci trojlístku z konzervatoře Růžička (Jiří Vondrovič), Krištůfek (Stanislav Neumann), Nečas (František Paul) a Klára (Eva Prchlíková), drby lačně poslouchající důchodce (Saša Rašilov st.), či bezstarostné klepny (Růžena Šlemrová a Lola Skrbková). Co se šeptá má zajímavé i silné momenty, přesto nevykračuje ze standardu průměru a vystačí si s ním, byť atmosféra sebejistě jitří střety až k prahu hysterie. (03.07.2019)

Nemohu si pomoct, ale podle mého názoru Haasovi slušely více veselohry. Jeho veseloherní postavy byly vždycky trochu smutné, ale hřejivé. Tentokrát to byla smutná, tragická postava, ale jako led. Prostě bez šťávy. Štěpničková byla na tragické postavy jak dělaná, takže té se nedá nic vytknout. Zajímavá je postava Saši Rašilova. Celý film mlčky sedí na lavičce a poslouchá, jak si dvě drbny (Růžena Šlemrová a Lola Skrbková) vyprávějí celý příběh filmu. A na závěr filmu řekne jednu velikou pravdu: "Jo, jo. Tak nám to všechno stárne, pomalu umírá, jen ty klepny jsou věčný" :-)) (04.03.2006)

Vůbec ne špatné. Herecky příjemná Štěpničková i Haas. Zvlášť Štěpničková. Prostřihy na Šlemrovou a Rašilova mi přišly jak z (žánrově) jiného filmu. I konec by si to, podle mě, zasloužilo lepší, blíž k dramatickému ladění ústředního děje – Rašilova hláška jakoby patřila spíš k nějaké komedii. Celkově ale zanechalo příjemný dojem. (28.04.2020)