Čarodějnice

Spočiatku sa The Witch javí ako spin-off Shyamalanovej The Village, ale napokon sa z nej vyklube horor, ktorý sa vymyká žánrových šablónam a ani náhodou nechce byť iba ďalším An American Haunting. Krutoprísne starobritskou angličtinou (ktorej snad bez titulkov nerozumejú ani samotní Briti) rezané, o autenticitu doby sa snažiace vykreslenie mentality postáv ale vedie ich chovanie a reakcie k pre diváka neuspokojivým riešeniam situácií. K postavám tak zmagorenými vierou, že sa medzi sebou viacej hystericky modlia a kričaním jeden druhému spovedajú, než normálne konverzujú, si nemožno nájsť cestu, či im držať palce aby sa z toho dostali. Naopak som si prial, aby boli ich osudy už konečne spečatené. V druhej polovici sa totiž film viacej sústredí na ich nekontrolovateľnú psychózu, než na hrozbu samotnej čarodejnice. V udalostiach a ich opodstatneniach nedomyslený film, respektíve film s prapodivnou (akoze čarodejníckou?) logikou. Atmosféra ale hustá, a mladá Anya Taylor-Joy, stelesňujúca jedinú normálnu postavu, je nádejnou newcomerkou. (06.08.2015)

Když uzavřete smlouvu s Kozlem, můžete buď mít pivo za nákupku, nebo v Nové Anglii vcelku nudně dojit krev, uhraňovat slepice a poletovat s ostatníma krávama po sabatech za urputného sáhodlouhého modlení vymatlaných puritánů. Nabubřelá bublina splaskla. Tvůrci nechali nejprve chytře vycákat artové hnědopichy, obrážející se svým uhrovitým pižmem a mastnými vlasy festivaly, a pak vypustili jejich „erudované“ homožvásty na rok kvasit na internety. Teprve poté, až se éter naplnil děsuplnými výkřiky typu „Horor, u kterého se mi třáslo i boa!“, „Nic tak sugestivního jsem od dob Šulín Růž neviděl!“ či „Snad i strašidelnější než poslední díl Heryho Potrata!“, to vypustili mezi rozpačitě tápající heterosexuální konzumeristy. A rázem se to řítí z růžových do modrých čísel jako domeček z karet s modely na spodní prádlo Kelvina Klajna. Jako, on to vyložený průser ani nové veledílo Terence Malíka rozhodně není, je to hutně atmosférické, výborně natočené, dýchá z toho sedmnácté století a jednou za půl hodiny se tam dokonce i něco přihodí. Ale když se člověk zamyslí, co všechno by se dalo v takových reáliích temných lesů středověkého Mejn vyvádět s pořádně lidožravou ježibabou a satanem posedlým capem, chce se mu ječet nad promr (teď fuckt nevím, jestli „h“ nebo „d“) aným potenciálem. Místo nějakých hustých fines tam starý Brůna jen tři čtvrtiny hrací doby štípe dříví, sametovým barytonem vyplachuje své stádo v hříchu análně počatých malých pilgrimů puritánskými bonbonmoty a nechává se dusit pouze tou starou hašteřivou čarodějnicí, kterou si vzal za ženu. Ke konci ho to sice aspoň trkne, ale tím už ze mě víc než 2,4945648 hvězdy prostě nevydojil. (03.04.2016)

(50th KVIFF) Ač fanoušek hororu, nezařazuju většinou žánrové filmy na špici různých žebříčků, protože současný horor nedosahuje zpravidla takových kvalit, rozpočtů a myšlenkových podhoubí, aby mohl soutěžit s filmy jiných žánrů. The Witch je pro mě nicméně opravdu jeden ze tří nejlepších, ne-li vůbec nejlepší film padesátého karlovarského filmového festivalu, ačkoli možná úplně neodpovídá tomu, co někteří nalití diváci čekají od filmu z půlnoční sekce. Takhle dokonale režijně zvládnutý horor se totiž vidí jednou za uherský rok. The Witch není zábava - je to temný, děsivý, depresivní film. Absolutně přesvědčivé prostředí Nové Anglie sedmnáctého století, postavy i jejich jazyk, respektive témata o kterých se baví. A až hmatatelný strach z neznáma ukrytého v lesích, z čarodějnice, pomocnice ďábla, která ústřední rodinu ohrožuje a svádí ji do šílenství. Eggers čarodějnici ukazuje velmi zřídka, ale když už ji v krátkých, ale působivých prostřizích ukáže, tak to stojí za to. Fuj. Mnohem víc se zabývá otcem, matkou, dcerou a synem. Zobrazuje, jak střet s nadpřirozenem poznamenal jejich vztahy, jak se mezi ně vkrádá nejistota a podezřívavost. Záběr na rozrušeného otce, jak uprostřed noci štípá dřevo, je díky Eggersovu mistrovství podobně děsivý a nepříjemný, jako záběr na čarodějnici provádějící rituál s bezbranným batoletem. Při scéně uzdravování Caleba jsem se vyloženě vynervovaně vrtěl v sedačce a po zádech mi šel mráz. Film naštěstí na rozdíl od mnoha jiných hororů neklopýtne ani v závěru, jeho finále je zcela uspokojivé. Po projekci mi došlo, že takovýhle hororový film jsem chtěl vždycky vidět, ačkoli jsem si to ani neuvědomoval. 100 % (08.07.2015)

Po ukázkách jsem doufal, že z Čarodějnice budu nadšen. Nakonec je to spíš jen takové nenápadně mírné znepokojení z přemíry náboženství a jednoho vytvořeného kultu čarodějnictví v Nové Anglii. Film vlastně neobsahuje nic objevného a tak je tu jediná věc, kterou může nalákat. A tou je atmosféra. A atmosféra je tady rozhodně brutální, jenže nedělá celej film. Bohužel. (25.05.2016)

Unikát. Jakoby se kameraman přenesl strojem času o několik století zpět a točil pocity rodiny v izolaci uprostřed temných hvozdů. A těmhle dobovým pocitům je podřízeno vše – archaický jazyk, velká zbožnost, která v té době prostupovala každým jedincem, strach z neznámého, strach dokonce i z lesa vedle vás, kde dle tehdejších doměnek sídlilo zlo, zlí duchové a čarodějnice. Protože víra v Krista a strach z pekelných sil byla tehdy vším, je celý film prosáknut zbožnou mluvou, modlitbami a iracionálním chováním, což – jak se zdá ze zdejšího hodnocení – tupé verbalí osazenstvo, bez znalostí historických souvislostí a zpitomělé mainstreamem, samozřejmě nedocení. My ostatní dáváme palec nahoru, protože takovýchto dobových podobenství, kde autor čerpal z tehdejších písemných pramenů, přibližujích čarodějnické procesy a myšlení zbožných lidiček, je v dnešních kinech jako šafránu. Škoda jen příliš návodného závěru, kdyby měl autor koule na to to hnát přes obyčejnou „psychózu“ jedné vystrašené rodiny, tleskal bych ještě víc. A Anna Taylor-Joy? O té ještě hodně uslyšíme, to si pište! (31.07.2016)