Victoria

Stejně jako Birdman, ani Victoria nedokáže přesvědčit, že je pro ni jednozáběrový přístup něčím víc než způsobem, jak se předvést (režisér se v rozhovorech rád chlubí tím, že oproti Inárrituovi nepoužíval „neviditelný“ digitální střih a celý film se mu s herci podařilo po desetidenním zkoušení sjet na třetí pokus). Začíná přitom slibně. Navzdory zdání spontánnosti lze za výstavbou děje tušit jasný plán a ohled vůči divákovi. Během živého prologu jsou nám představeny všechny hlavní postavy, které si díky přezdívkám snadno zapamatujeme. Chytrou pojistkou proti občasným přeřeknutím a zaváháním je fakt, že většina postav po velkou část filmu nemluví svým rodným jazykem a proto musejí někdy chvíli hledat správný výraz. Na střeše dochází k nastínění potencionálního konfliktu upozorněním na Boxerovu kriminálnickou minulost. V kavárně je během autenticky intimního dialogu prohlouben vztah mezi Viktorií a Sonnem, odůvodňující dívčino následné rozhodnutí zapojit se do akce. Teprve poté, když se vyprávění začne uzpůsobovat povědomým žánrovým schématům, film ztrácí dech a téměř veškerý potenciál něčím překvapit. Jedno klišé následuje další (potřeba najít náhradníka komplice, nestartující motor, střelné zranění odtajněné až dlouho po zásahu), naprostá většina scén trvá déle než je třeba, zprvu poměrně sympatické postavy se chovají jako stále větší idioti (což by od jistého okamžiku zřejmě měla částečně odůvodňovat skutečnost, že jsou pod vlivem drog) a předvídatelný konec je oddalován řadou zbytečných kliček, které nijak neprohlubují psychologii postav ani nerozšiřují nevelké myšlenkové podloží snímku. Přes působivé technické provedení (kameraman v závěrečných titulcích právem dostal přednost před režisérem) a zručné vedení naší pozornosti střídáním větší a menší hloubky ostrosti film není dost vtahující, aby fungoval jako ukázka intenzivní „zážitkové“ kinematografie, ani patřičně motivicky bohatý a v prostředí nebo charakterech náležitě specifický (hrdinové mají sotva dost charakterových rysů na dvě a půl hodiny filmu), aby mohl být brán za výpověď o dnešním multikulturním Berlíně nebo o generaci Y. Větší ambice, větší rozpočet, ale nakonec stejně obdivuhodná prohra jako české Hany. (09.10.2015)

Skvělá dynamická a jistá režie Sebastiana Schippera je v tomto filmu sakra znát. Když film začíná první scénou v klubu, jsem naprosto spokojen. Přesně totiž popisuje berlínskou klubovou scénu s hudbou, která ji naprosto náleží. Je to maličkost, ale mně na vnímání elektronické hudby ve filmech dost záleží. Většinou totiž různí tvůrci dají do klubu něco naprosto nelogickýho a film v tu chvíli obecně dost ztrácí na realističnosti. Nicméně, čím mě zaujala hudba (nejen elektronická, ale obecně soundtrack je bomba), tím si to zkazila hlavní postava Victoria. Což o to, Laia Costa svojí postavu hraje poměrně věrohodně, jenže posuďte sami. Victoria už pár měsíců coby mladá a nadějná pracuje jako číšnice v Berlíně. Žije ze dne na den, práci moc neřeší, chce si užívat. Chodí teda pařit do klubu, kde zničehonic potká partičku, u které jsem si prvních patnáct minut myslel, že jí odtáhnou někam za berlínskou zeď, tam jí znásilní a někam na kopu hnoje pohodí. Některý holky jsou holt naivní a nejvíc naivní bývají právě ty z klubů. Ona s nimi ale drží krok, prožije s nima zajímavej večer, dozví se pár osobních věcí, které by mě ještě navíc rozhodili sandál, když bych se to dozvěděl já..no a pak ji uvrtají do vloupačky, kterou nepřímo nastíněj, ale jelikož ona je mladá znuděná Evropanka, rozhodně se těm klukům, co zná tři hodiny, pomoct. Celý je to tak šíleně naivní, že nemám slov. Pro fenomenální režii ale dávám tři hvězdy. Dal bych čtyři, ale to by Viktorie nesměla bejt blbá jak pučtok. (20.01.2019)

Viktórie je oslizlá pizda z Madridu. Oslizlá natolik, že o ni nikdo neopře kolo ani na technopárty zfetovaných zoufalců v Berlíně, a to tam na hajzlech ti zoofilové běžně protáhnou dobrovolně odpad kdejaké genetické anomálii. Ke vší té neodolatelné přitažlivosti disponuje Viktórie také snad nejzářivějším intelektem z celého arboreta. Hravě úplně sama zvládá i fotosyntézu!!!, a kdyby ji někdo zalil, určitě i úspěšně zakoření. Ale tady ji možná trochu křivdím a povrchně usuzuji jen podle jejího chování. Za celou dobu totiž řekne asi šestkrát „jes“, dvakrát „nou“ a jednou „šnaps“, jinak se jen tváří jak Marí Kykyrí po pozření polonia. A tahle nádherná jaderná vědkyně narazí v klubu na neméně intelektuální a rozkošnou partičku mimořádně zářivých astrofyziků ve složení vypatlaný agresivní skinheadský mukl, dutý perský vekslák, diagnostikovaný retard a slizký kolonádní obšoust, načež spolu v tom nitrolebečním vakuu okamžitě začnou rozbíjet atom v přímém přenosu. No, das Experiment „ein Reich, ein Záběr“ se sice místy táhne víc než tchýnin chrchel, nicméně v momentech, kdy ti kandidáti na Nobelovu cenu za mír mezi měňavkami zrovna patnáct minut netrsají na jednolitou disharmonii hoblování vinylu nebo dvacet minut zasněně nefilosofují o světotvorných metafyzických pochodech ve svých cytoplasmatických membránách, jsou kriminální trampoty té nehumanoidní spodiny nesmírně dynamické a realisticky působící. Být to o třicet pět minut kratší, klidně bych i přihnojil. (11.02.2016)

(BE2CAN, Lucerna) Velmi intenzivní zážitek, sympatické postavy, vysoká míra uvěřitelnosti a forma, z níž padá čelist k zemi. Pro mě zdaleka nejlepší zážitek letošního Be2Can - dostatečně málo zadumané, bez snobského řešení existeciálních otázek a dokonce s dějem! A tleskalo se, heč. (18.10.2015)

140 minut je na koncept autentického nočního počínání pár postav ve všedních lokacích Berlína hodně. První polovina se trochu vleče v příliš triviálních scénách i dialozích. O to více ale překvapí a strhne další dění, obzvláště, pokud o ději vůbec nic nevíte. Trable přicházejí v náznacích, tušíme je a obáváme se jich, protože si je hlavní hrdinka nezaslouží. Velice povedená, emotivní a důkladně vygradovaná “jednozáběrovka” s dobrými hereckými výkony. (28.08.2022)