Fúsi

Islandská depka je tu zpět. Nyní tu máme příběh Fúsiho, který je od pohledu naprostým outsiderem a velkým podivínem. Jediné na čem mu opravu záleží je tak maximálně jeho matka a válečné modely, které skládá. Pro Fúsiho není společenská interakce nikterak jednoduchá a s tím se pojí problémy v práci a také milostném životě. Chladné prostředí Islandu ještě navíc přiživuje chmurnou náladu. Celkově ovšem všechno záleží na tom, jaké zaujmete stanovisko k Fúsimu. Někteří ho mohou milovat jako ultimátního šmudlu a získá si jejich sympatie. Jiní ho zase budou litovat a lehce nenávidět. (29.07.2016)

Tak tohle bylo pro mne moc příjemné překvapení. Krásný a hořkosladký příběh z ne až tak běžné islandské kinematografie mi zpočátku připomínal některé z Kaurismakiho filmů. Ať už atmosférou, či zaměřením na "loosery" z okraje společnosti, jenže později mi přišlo, že tam je ještě něco navíc po islandsku, a že to díky scénáři a režii na většinu diváků překvapivě funguje. Hlavní hrdina "se srdcem na dlani", jenže ta dlaň je schovaná v mnoha rukavicích - slupkách, takže pro okolí je Fúsi podezřelý exot, v lepším případě pro ignoranci, v horším pro šikanu. A on to se svým srdcem neřeší, protože se zabydlel v těch svých slupkách, které mu zdá se plně vyhovují a asi ani nechce ve svém životě nic měnit. Ale zapůsobí "katalyzátor" v podobě mladé dívky (překvapivě rovněž looserky) a začnou se dít věci a originální zvraty. A přesto, že si svým přístupem za většinu problémů asi může sám, divák mu začíná fandit. Skvělé herecké výkony obou hlavních představitelů, moc zajímavá kamera v povětšinou ponurých exteriérech i interiérech, nenápadná ale zvýrazňující hudba, scény humorné, na pomezí parodie, vyhrocené, drsné i melancholické a podle mne díky režisérovi v souhrnu i velice slušně vyvážené a vybalancované. Holywoodský happy end se zaplaťpánbu nekoná, režisér dává šanci divákům, aby o tom "konci" popřemýšleli a o Fúsim zrovna tak. Přes svůj neohrabaný přístup si Fúsi svojí dobrotou dost "respektu" i ocenění nakonec vybojoval (i u původních zarytých nepřátel) a další opravdu záleží v první řadě na něm. (14.05.2021)

(50th KVIFF) Fúsi rozhodně je příjemná postava, ale současně Fúsi rozhodně není příjemný film - já po jeho skončení měl chuť nasadit si oprátku kolem krku a skočit z okna. Tak strašně depresivní a smutné mi to přišlo. Holt špatně nesu, když takto sympatická postava ve filmu nenachází ani kousek štěstí. Vlastně to od režiséra a scenáristy Káriho, který film průběžně pojímal jako tragi-KOMEDII se spoustou velmi vtipných scén (letlampa!), beru trochu jako podraz. Islanďani se nás prostě letos ve Varech rozhodli rozesmutnit (další islandská kviff smutná depka zde). Rozhodně silný snímek. 80 % (11.07.2015)

Tak to je náš Fúsi, prostě Fúsiman! Film o jednom neuvěřitelně hodném a pohodovém chlapíkovi, který má v životě 20 let zpozdění. Ale nikdy není pozdě. Hořkosladkou komedii natočil i napsal Dagur Kári a zazářil v ní Gunnar Jónsson, kterému je role ostýchavého hromotluka šita na tělo. Optimistický zážitek a čtyři hvězdičky. (09.07.2015)

Od Islandu toho už moč nečekám, cenama ověnčená povídková pavučina Vonarstræti byla naivní a so 90s, Berani fajn, ale Un Certain Regard to nemělo vyhrát ani omylem. O to příjemnější překvápko je návrat odepsanýho Dagura Káriho, kterej natočil film, co v jádru vypadá jako každý druhý islandský dramátko o osamělým podivínovi, ale daří se mu vytvořit uvěřitelnou lidskou horu emocí, křehkosti a panenský dobroty. Film jemnej, bez falše a výstřelků, předvídatelný, leč překvapivě dojemný a podmanivý vyprávění o čistý dobrotě. Tender love is blind, jak zpívá Dolly Parton. Fúsi rozhodně patří k nejlepším tamním věcem za poslední (a dlouhý) roky. (21.01.2016)