Fúsi

,,JAK JE MOŽNÝ, ŽE JSI VELKEJ A NEMÁŠ MANŽELKU?“ ... „NEVÍM“... /// Fúsi, starej vosamělej kokot, kterýho semlelo, že nějakej chlápek pigluje jeho mámu (stará píča vole…!). Islandsky strohej příběh, navíc plnej (na můj vkus) škaredejch lidí … bože, proč (?) na tohle koukám? Že je to ze života? Vo hledání lásky? – na to seru. Jelikož normální ženská by mu nedala, potkává ženu magora a já su teda zvědavej, jestli tohle vosamělý drama bude mít nějakou pointu. Aha… (ty čuráku, kdybys jel aspoň do Thajska!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Smrdím jako vodpadkovej koš. 2.) Místo metalu jsem začal poslouchat píčoviny (vona to tak chtěla…). 3.) Thx za titule „articanfan“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (19.03.2017)

Skvělé islandské drama, u kterého mi celou hodinu a půl bylo Fúsiho hrozně líto. Jenže on si to životní neštěstí tak trošku přivolával sám tím, že s okolím příliš nekomunikoval a ještě k tomu těžce vyjadřoval své pocity a emoce. Na druhou stranu jsem ho, alespoň očima, stále tlačil k nějakým výkonům a ty se přeci jen ve filmu objevily. Jestli to mělo smysl musíte posoudit sami tím, až tento film shlédnete. Osobně si myslím, že Fúsi v mém srdci chvíli zůstane. A stejně tak i herec, který Fúsiho zahrál skvěle. (19.07.2016)

Od Islandu toho už moč nečekám, cenama ověnčená povídková pavučina Vonarstræti byla naivní a so 90s, Berani fajn, ale Un Certain Regard to nemělo vyhrát ani omylem. O to příjemnější překvápko je návrat odepsanýho Dagura Káriho, kterej natočil film, co v jádru vypadá jako každý druhý islandský dramátko o osamělým podivínovi, ale daří se mu vytvořit uvěřitelnou lidskou horu emocí, křehkosti a panenský dobroty. Film jemnej, bez falše a výstřelků, předvídatelný, leč překvapivě dojemný a podmanivý vyprávění o čistý dobrotě. Tender love is blind, jak zpívá Dolly Parton. Fúsi rozhodně patří k nejlepším tamním věcem za poslední (a dlouhý) roky. (21.01.2016)

Už úvod, ve kterém si dospělý syn jde radši do vánice hrát s autem na dálkové ovládání (jen aby nemusel doma sledovat matčina nového přítele, jak ji klátí), přesně vystihuje jeho život, povahu a vlastně celý film. Ten je hodně smutný, místy skoro až depresivní (každý objevivší se plamínek naděje brzy něco sfoukne), ale přitom mu nechybí hořký humor (některé scény jsou až groteskní). I přes pomalejší tempo se divák nenudí, neb si rychle oblíbí Fúsiho (skvělý Jónsson), kterému fandí a doufá, že se nakonec přece jen dočká svého štěstí. Na tom je nejsmutnější fakt, že kdyby se hlavnímu hrdinovi všichni (krom věrného kamaráda) nemontovali do života, byl by vlastně docela spokojený ve svém malém, izolovaném, ale bezpečném světě, jenže jakmile se otevře, přichází jedno zklamání za druhým (až se člověk sám sebe ptá, kolik ho asi tak může ještě snést). Fúsi téměř nemá žádný důvod se radovat, přesto se (tuším) 4x za celý film lehce usměje, ale ten poslední úsměv je ze všech nejzajímavější (a nejvíc toho o něm vypovídá). Za mě silné 4*. (05.05.2019)

(50th KVIFF) Fúsi rozhodně je příjemná postava, ale současně Fúsi rozhodně není příjemný film - já po jeho skončení měl chuť nasadit si oprátku kolem krku a skočit z okna. Tak strašně depresivní a smutné mi to přišlo. Holt špatně nesu, když takto sympatická postava ve filmu nenachází ani kousek štěstí. Vlastně to od režiséra a scenáristy Káriho, který film průběžně pojímal jako tragi-KOMEDII se spoustou velmi vtipných scén (letlampa!), beru trochu jako podraz. Islanďani se nás prostě letos ve Varech rozhodli rozesmutnit (další islandská kviff smutná depka zde). Rozhodně silný snímek. 80 % (11.07.2015)