Trabantem do posledního dechu

Australská část mně přišla opravdu neuvěřitelně o něčem, chci připomenout, že jsem viděl filmovou verzi. Během toho jsem přemýšlel nad rozdly cestování a dobrodružství z lásky a pro/za peníze. Taky jsem přemýšlel nad lidmi co lezou na posvatnou horu i když se obecně ví, že domorodci opakovaně žádali aby jsme, alespon tohle respektovali. Druhá část byla zajímavá protože se něco dělo , když už čloběk z těch zemí prakticky nic nemá až na moto i nemoto trable. Rovněž jsem přemýšlel do jaké míry si učástníci uvědomovali že jim jde o sledovanost a sponzorské peníze a do jaké míry jsou spontolní, nevím, nejsem soudce, až na slováka co vylezl na ulururu maj všichni můj respekt a doufám že Dominika se na tý motorce nezabije. Jen jsem tady zmínil své myšlenky co mám v hlavě po shlednutí tohoto dílu, toť vše. (07.09.2017)

Rychlost Trabantu a Maluchy ani velikost bicepsů Dana Přibáně tomu sice neodpovídají, ale trabantí filmy se svým směřováním čím dál víc podobají sérii Rychle a zběsile, jejíž poslední díly nesou znaky rodinného melodramatu. Od diváka se předpokládá, že jsou mu postavy, tvořící dohromady jednu - občas rozhádanou - mezinárodní rodinu, sympatické, rád s nimi tráví čas a budou ho tudíž zajímat jejich osobní krize a vztahy mezi nimi. Místa, kterými „žlutý cirkus“ projíždí, jsou oproti tomu tlačena stále víc do pozadí. Vyjma pár postřehů k velkému australskému šutru, pohodovému naladění obyvatel Timoru nebo (v kontextu filmu) nepatřičné vsuvky o neblahých ekologických důsledcích dojení palmového oleje, není důležité, kudy se jede, ale kdo sedí za volantem. Skutečnost, že jde kamera sociálním hercům víc na tělo, vychází také z většího zapojení malých kamer instalovaných na motorkách nebo v autech, takže jsme přítomni skoro všemu, co kdo koná. Zážitek z jízdy je díky tomu fyzičtější a intenzivnější, ale zároveň schází větší odstup od bezprostředního prožitku (který letecké money shots nenahradí). Osobně s tím nemám problém, protože mě tenhle sebevražedný oddíl na dvou a více kolech baví (včetně nových členů), ale kdo očekává klasický faktografický cestopis, jakými ČT2 zaplácává většinu všednodenních večerů, a zároveň neviděl žádný z předchozích filmů, bude zřejmě zklamán z toho, jak málo se dozví. 75% (17.03.2016)

Když ho miluješ, není co řešit. Dvojtaktní žlutý cirkus se v novém snímku mění z cestovatelského dokumentu v takovou pěknou situační komedii o těch, kteří cestují. Občas mě irituje, že už tvůrci divákům moc nevysvětlují, kde jsou a kudy se tam dostali (ze zeměpisu jsem maturoval, ale nemůžu říct, že bych se ve filmu extra orientoval), občas mi vadí, že vím málo o posádce plastových tanků, ale většinu času je zábava nechat se unášet vehiklem, který chátrá podobně jako jeho lidé. Do posledního dechu je prostě taková situační komedie o tom, jaké to je trávit s někým půl roku, pořád někam padat a pořád opravovat něco, co do daných krajin nikdy nemělo dojet. Je to vážně cirkus na tenkých gumách, oslava houževnatosti a lásky k nesmyslnému riziku, bez kterého by byl život rovná dálnice. Doufám, že zase vznikne televizní cut, který zahladí trochu divoký filmový sestřih. Nicméně pokud jste smradu trábiho podlehli, budete jeho výpary natahovat do posledního dechu. Tomuhle druhu DIY šílenství těžko nepodlehnout... Dan Přibáň: Hanzelka a Zikmund meet Přemek Podlaha. [70%] (16.03.2016)

"Někdy si musíte pořádně natlouct, zmrznout, hnát se nocí bez helmy a bez světla, abyste si uvědomili, že už to přeháníte." Tak tentokrát se bez nějakého prologu rovnou vyrazilo do Austrálie a já hned začnu tím negativním. Chyběla mi mapa, průběžně zobrazované kilometry, problémy s úřady a přebýval mi vztah Dana s Dominikou. Jinak je to tradičně skvělé, protože mě bavili akční vozíčkáři, padající motocyklisti, zapadlá splašená trsátka i "etiketní" slovník při neustálých opravách. Za jedinečný okamžik považuju přejetí spadlé motocyklistky nebrzdícím trabantem. To bylo skvělé. A ještě jeden okamžik mě potěšil a to když Marek na cestě neustále hledal něco krásnějšího než je Banská Bystrica a nenašel to. Asi si udělám dobrodružný výlet na Slovensko, i když to patrně bude na hranici mých schopností. Tu krásu však chci rozhodně poznat. (17.09.2016)

Předchozí dva filmy se mi moc líbili svojí zábavností a poměrně obsáhlou vypovídající hodnotou. U tohoto jsem měl ale trošku problém v tom, že první půle v Austrálii byla vlastně jen o situacích, kde se snad skoro každý člen výpravy přizabil na cestě. Jednou Dan Přibáň skončil v roští s roztrhlými zády, po druhý se Dominika namázla na štěrku. A takhle to bylo celou polovinu filmu. Vypovídající hodnota víceméně žádná jen s tím rozdílem, že přijeli k posvátné hoře Uluru, kde jedna polovina skupiny respektovala Aboridžince a na horu nevstoupila, zatímco pan Šlovák neváhal, aby na horu vylezl a následně všem do světa vyřval, že Bánská Bistrica je stejně lepší. V tomto momentě mě to opravdu mrzelo, protože do té doby jsem k ním vázal respekt, ale počínaje tímhle mé sympatie notně klesly. Aboridžinci mají co dělat, aby sami přežili a neuchlastali se. A tím, že jim na posvátnou horu poleze nějaký štáb, tomu rozhodně nepomůžou. Nehledě na to, že my, bílí, jsme ti, kteří jednou tento národ z jejich rodilého místa na dobro vypudíme. Škoda. Nicméně druhá část v Timoru mi náladu okamžitě zvedla. V tu ránu jsem z filmu cítil náladu předchozích dílů a koukalo se mi na zbytek dokumentu daleko snadněji. (08.09.2017)