Bez konce

Na Kieslowského snímku je pro mě cenná politická a psychologická linie filmu, která se opírá o kvalitní scénář Krzysztofa Piesiewicze podepřený osobními zkušenostmi. Ta existenciální rovina díla už ve mě tak nerezonuje a především jsem se nedokázal emocionálně vyrovnat se sebevraždou hlavní hrdinky. Je mi nepochopitelné, jak při vší bolesti nad ztrátou partnera někdo dokáže ukončit svůj život a nechat své dítě fakticky napospas osudu. Bez konce mi přijde jako příliš pesimistický a nevyrovnaný film, u kterého jsem neměl tak intenzivní pocit ztotožnění jako např. u Dekalogu. Nejcennější je pro mě zobrazení atmosféry Polska po vyhlášení zvláštního stavu a pacifikaci společnosti. To tíživé prostředí lidské komunity zbavené perspektivy připomíná počátky normalizace u nás. Po herecké stránce je to velmi slušné, Kieslowski tradičně pracuje s polskou hereckou špičkou. Celkový dojem: 60 %. (17.06.2009)

Celý film som bol rozhodnutý dať tam najvyššie hodnotenie, o opaku ma presvedčil až koniec. Je to asi trochu chyba mojich očakávaní. Proste som čakal/dúfal/veril, že po tej všetkej depresii príde nejaké vyslobodenie, uvoľnenie, satisfakcia (neviem čoho) - proste že všetko zas bude chvíľu fajn. Som to prehnal s tým optimizmom. (19.10.2016)

Po dlouhé době opět film, který mě pořádně chytl za vnitřnosti a roztročil je jak na centrifuze... Těžká deprese, až Bergmanovské dusno a minimum naděje... Nechá vás sáhnout si hluboko do morálního svědomí a pořádně si připomenout a užít všechny vaše bolestivé ztráty...a přitom se pořád nejedná o nesnesitelně těžký film, Kieslowski zapojením metafyzična dokáže vnitřně kruté scény střídat s jímavě lidskými a dojemnými... výjmečný zážitek, kterému jsem zcela podlehl - na konci mě autoři měli přesně tam, kde chtěli a to je dobře. (31.10.2007)

Vynikající osobnost neprávem podceňované polské kinematografie Krzystof Kieslowski v tomto sugestivním filmu naznačil až s krutou důsledností skutečnou tvář tzv. socialismu v Polsku osmdesátých let. Předčasně zesnulý tvůrce v zemi, kde nábožensky cítit stále znamená v lidovém povědomí skutečně žít, sahá po paralelnich dějích - duchovém, klíčícím v duši smutkem sklíčené vdovy, která nejen nechce, ale také nedokáže a neumí zapomenout, a reálném, který ony mystické zážitky sráží nesmlouvavým pohledem vědy do roviny projevů bolestně zasažené a těžce zraněné psychiky. Touha po splynutí s mrtvým je silnější než vdovino mateřství i vůle žít. Ani zoufalá snaha zahlušit toto vnitřní osobnostní zemětřesení (nikoliv propadnutí prostituci) nestačí. Děj i vdovin život spějí k hrůznému, ale nevyhnutelnému závěru, jenž v sobě zahrnuje i mravní a hodnotový marasmus pozdně stalinistických režimů ochabujícího vnějšího sovětského impéria. U nás neznámá, krásná Szapolowska hraje svůj part s virtuozitou geniální dramatické umělkyně, kamennou tváří, která skrývá dmutí a otřesy, jež jí prochvívají, takřka dokonale. Více než různé dramaticky i herecky nedomrlé domácí české pokusy prostředkuje skvělý Polák i poučeným našincům duchovní korozi naší normalizace a totální rezignace společnosti té doby. Přes pomyslný piják tohoto negativu jako bychom sami sobě najednou rozuměli podstatně líp. (20.10.2007)

Krzysztof Kieślowski pro mě patří spolu s Andrzejem Wajdou k nadčasovým režisérům. Zatímco Wajda byl jakýmsi mluvčím Polska, Kieślowski sice vychází ze své kultury, ale nevyhýbá se všeobecnějším vztahovým tématům. Jedno mají společné - dokáží zaujmout, nenudí a umí mistrně vykreslit figury. Bez konce není jen politické téma, ale pracuje s každodenními lidskými pocity. (11.12.2022)