Výslech

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 28 - Polsko. Dle očekávání silný a drsný příběh. Úvod z normálního prostředí je velmi krátký, a pak už jen více než 100 minut utrpení a hrůz v ženské věznici. Mimořádný a strhující výkon Krystyny Janda, zcela zasloužená cena za nejlepší ženský herecký výkon v Cannes. Její podání je dechberoucí a ne nadarmo je její výkon označen za životní. Překvapilo mě trochu, kam snímek směřoval v poslední třetině, nevím, nakolik je to uvěřitelné, ale asi to nelze vyloučit jako nemožné. Polsko filmově snad nikdy nezklame. (26.04.2015)

První dvě třetiny jsou vynikající, a to až do scény "popravy", kde celý vývoj hlavní postavy z požitkářky k silné hrdince vyvrcholí a dál už ji zřejmě nelze dál rozvíjet. Vše poté je jak z hodně blbého harlekýnového románu, dokonce bych řekl v rozporu se vším, co bylo řečeno/ukázáno předtím. Extrémní ironie některých dialogů nutí ke "kafkovskému" smíchu nad absurditou systému... ___ To si ale zřejmě nemyslí každý, takže jsem za svůj - podle mě zcela na místě - smích (nikoli výsměch) málem dostal po filmu od jednoho "spravedlivě rozhořčeného" pána před držku - prý bych si to zasloužil stejně, jako se to dělo postavám v tom filmu. Takže vlastně nevím, proč jsem ho urazil, protože přes držku tam dávali jen dozorci. :) (13.04.2010)

Tak to je to překvápko polské filmové školy, film, který má už dávno po premiéře a převálcoval u mě i všechny filmové novinky, co jsem letos viděl. Měl jsem možnost tento film vidět pouze na originální VHS kazetě a to ještě v původním jazyce polsky, ale dojem zanechal a to velmi silný. Kdo nehovořil řečí bolševika a neuznával jejich víru, běda mu. Hrůzy stalinismu a teroru a totální kontrola nad běžným občanem vyzmizíkovala lidem hlavy, ale vzala i naději na svobodný projev myšlení. Morbidní příběh o utajovaných skutečnostech polských komunistů, kteří byli učenlivými žáky Moskvy, kteří neznali jiný výklad světa, než ten svůj, metody násilí vůči vlastním lidem pro blaho socialismu a jiné. Velkým trumfem filmu je hlavně skvělá herečka Krystyna Janda hvězda první velikosti na vysoké úrovni. Není nejmenších pochyb, že tento film možná neználkům doby ujasní mnohé. (03.05.2009)

(KSE - P) Dílo s nepopíratelnou historickou hodnotou, ale přesně ten typ filmu, který opravdu nemám rád. Nehodlám zlehčovat, že si režisér Ryszard Bugajski zaslouží obdiv za svou odvahu natočit tak otevřené dílo v době sovětské diktatury, ale při odhlédnutí od mimotextových kvalit nějak nespatřuji ty filmové. VÝSLECH si - vzhledem k omezenosti na několik vězeňských prostor - umím dost dobře představit na divadle, nebo - vzhledem k přemíře dialogů - jako rozhlasovou hru, ačkoliv nemůžu popřít promyšlenou práci se světlem a barevnou paletou vůbec. Divadelní či rozhlasová by navíc měly tu výhodu, že by měly přestávku, než by se přešlo na druhou část, což v případě dvouhodinového snímku nebývá zvykem. Cynicky by se chtělo napsat, že kolegové ze Západu neměli režisérovi zasílat filmový materiál, když mu došel, protože celý zbytek po "falešné popravě" mi přijde jednak zhola zbytečný, jednak co do proměny jednání ústředního dua - vyobrazeného na plakátu - nedůvěryhodný. Zbytečný, protože se dosáhlo vrcholu v týrání hrdinky, dál se týrá jenom divák za účelem dokázání krutosti režimu, i když by předcházející minuty bohatě stačily. Nedůvěrhodný, protože se z předtím trojrozměrných postav stávají figurky, které mají pouze splnit zadání (po soustavně projevované náklonosti přejít k důslednému psychickému deptání krátce po zhroucení?; projevení tzv. Stockholmského syndromu k předtim vedlejší postavě věznitele, který se objevoval ve vyprávění dle toho, jak se to zrovna hodilo?). Emocionální působivost je více-méně automatická, brilantní herecké výkony u takto koncipované látky samozřejmostí, ale pro mě jde ve výsledku o lepší průměr, a to kvůli nefilmovosti a naopodstatněné natahovanosti. (28.01.2012)

Film, na který jsem chtěla jít a zároveň se trochu bála. Nakonec jsem zůstala přikovaná do sedadla a nedokázala se odtrhnout. Neřešila jsem, zda se mohly v 50. letech zpívat na oslavách VŘSR kuplety či ne. Film nemusí přesně odpovídat historickým faktům. Tady se v úvodní scéně povedlo ukázat, jaké umění hlavní hrdinka provozuje i co se líbí dělnické třídě. Že nejde o nějakou povětrnou rajdu ukazují následující scény. Ta svůdně se kroutící koketka, co "to má ráda" se nám překvapivě mění před očima. K úžasu svých vyslýchajících zůstává pevná, nedá se zmanipulovat, odolává všem psychickým i fyzickým tlakům. Co je od řady uživatelů považované za laciné lovestory, které příběh snižuje, má svou logiku a staví to příběh do úplně jiné roviny. S kým asi mohly otěhotnět vězenkyně, které měly zakázané návštěvy?! Jedině se zaměstnanci věznice! A nemuselo jít zdaleka jen o znásilnění. Právě tohle nemohlo v příběhu chybět!! Tady se ukazuje síla charakteru hlavní hrdinky (neprozradí, kdo to byl), a mnohonásobně zvětšuje její muka (porod v necitlivém prostředí, následné odebrání dítěte). Přichází o svou jedinou záštitu. Chci poukázat na velice vzláštní vztah mezi vězenkyní a dozorcem. Obdiv a respekt přechází v lásku ze strany muže. Potřeba něhy a nedostatek blízkosti, oslabení, únava zcela logicky vedou k touze po obětí, spočinutí ze strany ženy. Nemůže ale vyrůst vztah, tomu brání okolnosti. Díky této situaci ale odhalujeme dalšího skrytého hrdinu v samém závěru - manžela. Láska k manželce ho dovedla až do sirotčince, aby uznal za vlastní dítě, o kterém věděl, že nemůže být jeho a muselo mu být jasné, za jakých okolností došlo k početí. Z tohoto úhlu pohledu pro mne zůstává Výslech filmem zcela ojedinělým a nezapomenutelným. (01.06.2014)