Berani

Severská dráma ako má byť. S jednoduchým ale zaujímavým námetom a s primeranou dávkou tragikomična. Sympatické osadenstvo s veľmi uveriteľnými výkonmi a vôbec chovaním postáv. To je niečo, čo u severskej kinematografie hľadám. Kto by povedal, že snímok s baranmi a o 'baranoch' môže byť tak citlivý a plný svojského tepla. Možno by som si vedel predstaviť aj rýchlejšie tempo, ale príjemná stopáž má na svedomí, že ma to nudilo iba pri dlhších prestrihoch na zasneženú krajinu. No a ešte ma mohol režisér, ktorému vkus asi nič nehovorí, ochudobniť o pohľad na oboch 70-ročných naháčov. (02.11.2017)

Mrazivá, severská balada o tom, že nejtvrdohlavější zvíře na světě není rozhodně beran, i když se to možná na první pohled zdá. Stačí vrozená, mužská ješitnost a pak se nelze divit tomu, že bobříka mlčení lze hrát i několik desítek let. Ve vlastní rodině, vlastně jen pár metrů od sebe, se stejnou životní drogou a stejně to nefunguje...Moc hezká, někdy až absurdní ukázka toho, kam až to někdy může zajít, když se dva bratři šprajcnou a ani jeden nedokáže ustoupit. (10.04.2016)

I po čtyřiceti letech lze konečně zjistit, koho že já na tom světě vlastně mám. Žijí vedle sebe, v žilách jim koluje stejná krev ale nikdo pro ně není vzdálenější než ten druhý. Patří tam a nikam jinam. Do údolí pod majestátními horami. Zůstávají a za všech okolností bojují. Každý po svém i společnými silami. Nádherně poklidné drama s humorem, ke kterému je potřeba spousta tekutin, ale také velmi silným závěrem, který podtrhuje vynikající režii. [Filmový Klub Citadela-Litvínov] (12.01.2016)

Tento islandský film pro mne dokonale splňuje Gabinovo pravidlo, že dobrý film musí mít především dobrý příběh, dobrý příběh a dobrý příběh. Grímur Hákonarson spadá svým stylem do artové tvorby, ale zároveň točí dle svých slov především příběhy, které vycházejí z živých zkušeností jeho rodiny a známých na Islandu. Vypráví hranou formou o životě v prostředí své domoviny v odlehlých islandských horách, např. o tom, jaký nevyhnutný význam mají v životě těchto lidí stáda ovcí, a navrch tak splňuje i ten náhled do jiné kultury, který od návštěvy podobně exotické kinematografie očekávám. Spočátku jsem se vylekal dlouhých záběrů a pomalému tempa ve spojení s tak doslova studeným prostředím, ale moje obavy byly postupně vytěsněné sugestivní atmosférou, která mě pohlcovala a dávala možnost k hlubšímu procítění, a emocemi, které se podařilo vyvolat bez jediné stopy po citovém vydírání! Ten film mistrovsky a zároveň s minimem slov pracuje s napětím a vyprávěním o postavách, třeba již úvodní scéna, kdy se poprvé setkáváme se dvěma bratry, kteří spolu nemluví, a vidíme jejich izolované počínání, výrazy během krátkého střetu a projíždění brány směrem na soutěž, nám o jejich vztahu už tolik bez jediného slova naznačí, zneklidí, vzbudí očekávání... Berani jsou nakonec filmem nejen o dlouholeté nenávisti či životě na Islandě, ale zároveň i o někdy složitém procesu objevování potřeby vzájomného spojení a podpory v krizové situaci. // Měl jsem film možnost vidět v kině přímo s účastí pana režiséra, po projekci s ním následovalo rovněž zajímavé povídání a diskuze, obojí bylo pro mě zážitkem. [80%] (24.11.2022)

Dva berani chovaní berany a čtyřicet let se spolu nebaví, dokud je k tomu nedonutí infekce, která napadne jejich sousedící stáda. Poetické drama o bratrech, které těží z minimalistické poetiky, strhující krajiny, výtvarné kamery stoupající hvězdy Sturly Brandtha Grøvlena, úsporných hereckých kreací vousatých osamělců a typické islandské weird exotiky. Dojíždí naopak na snahu o spojení naturalismu / symbolismu v závěru, který vyznívá poněkud otravně didakticky a školácky. Ale jinak s ohledem konkurenci skandinávských uzavřených dramat Berani rozhodně pod reflektory Cannes patří. [Cannes2015] (19.05.2015)