Arnošt Pánek, vedoucí činitel v kterémsi jihomoravském městečku, má narušeny klidné dny. Byl zatčen jeho chráněnec Kvasil, předseda vzorného zemědělského družstva - a obviněn ze znásilnění nezletilého děvčete, z pojišťovacích podvodů a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Naštvaný Pánek se rozhodne sám vyšetřit okolnosti, které vedly k událostem pro něho tak nepříjemným. I když se film režiséra Ladislav Helga zabývá dlouholetým funkcionářem sloužícím komunistickému systému, daleko precizněji se zaměřuje na mentalitu dlouholetého okresního politika, jenž si vybudoval pevnou mocenskou síť a odmítá cokoli měnit na svých metodách, neřkuli odstoupit. Helge vztyčuje důležitou otázku - dotýká se zkorumpovaného svědomí, kdy hmotný blahobyt se stává jediným měřítkem hodnot. Nelze se pak divit, že ti, co odmítají přistoupit na tuto "tichou dohodu", jsou odsouzeni k hmotnému živoření. Stud je jedním z nejdůležitějších filmů 60. let, přesně diagnostikuje tehdejší společenské ovzduší.(oficiální text distributora)
Detailní psychologický portrét zatvrzelého komunistického funkcionáře Arnošta Pánka patří mezi nejvýznamnější snímky nedávno zesnulého režiséra Ladislava Helgeho. Dílo spojované s dobou pražského jara a následně uložené do normalizačního trezoru zůstává nepříjemně aktuální kritikou byrokratické zaslepenosti.(Bohemia MP)
Příběh padlého stranického funkcionáře byl v původním tvůrčím záměru režiséra Helgeho a scenáristy Ivana Kříže vzhledem k opětovnému obsazení Júlia Pántika do hlavní role zamýšlen jako volné pokračování osudů protagonisty Velké samoty, avšak nakonec od tohoto nápadu upustili. V centru dění tak tentokrát stojí tajemník okresního národního výboru Arnošt Pánek, kterého konfrontace s podvodnými machinacemi v jeho kruzích vede k zamyšlení nad vlastními falešnými ideologickými představami. Snímek nastoluje téma střetu svědomí a morální zodpovědnosti s věčnou lidskou touhou po moci, která v důsledku zvítězí nad lidským studem. Kromě tematického zaměření byl snímek rovněž Helgeho stylistickým návratem k dřívějšímu autorskému rukopisu založenému na úsporně pojatém realismu a psychologizující tendenci.(Kino na hranici)
Hlavným hrdinom je mestský tajomník Pánek, samoľúby, sebaistý človek. Zakladá si na vlastných zásluhách a je pripravený ostro vystúpiť proti všetkému, čo by narúšalo jeho idylické predstavy. Pred očami mu zatknú priateľa a "spolubojovníka", ktorý sa dopustil podvodov a zneužívania moci. Pánek sa cíti byť ohrozený, lebo to mže vyzerať, že ho kryl- preto diskutuje, vysvetľuje a presviedča i sám seba. Schdza dedinčanov je debaklom, po ktorom sa jeho ilúzie o sebe (a o lákavej politickej demagógii) úplne zrútia, hanba sa premieňa na výrazne poľudšťujúci faktor. Film nazrie aj do zákulisia socialistického hospodárenia- pomery v JRD svedčia o morálnom rozvrate: poctiví proti prospechárom nemajú šancu. Helge je tvorcom dvoch najstatočnejších českých filmov 50.rokov. Stud priamo nadväzuje na Veľkú samotu svojím hrdinom, prostredím i hlavným predstaviteľom.(oficiální text distributora)
Velká samota mi přišla hodně zybtečná. Nevím, jestli tento pohled nezměnit, protože po dokumentu s Ladislavem Helgem mi bylo jsné, že tento pán to má v hlavě srovnané a ví, co dělá. To se týká i tohoto snímku - s tím dodatkem, že kritika, potažmo satira socialistického systému v Českosovensku byla (až na čestné výjímky) poněkud kontraproduktivní a její smysl se ztrácel. Tak se sám sebe ptám: kam vlastně patří tohle dílo?(2.3.2009)
Opomíjené neprávem…. Helgeho Stud je jeden z psychicky nejnáročnějších filmů s už tak vyhrocených titulů s tématem kocoviny (viz. Každý den odvahu). Július Pántik jako stranický funkcionář získává informace, které nečekaně zamávají jeho agilním vystupováním a zásadám. Zde vidím určitou potíž, protože představa funkcionáře rázem probuzeného v roce 1967 se mi zdá krapet nevěrohodná (musel by žít ve vzduchoprázdnu). S tím souvisí i Pántikovo provedení, které získává pro každého, kdo zná některé pozdější hercovi normalizační role (Gottwald ve Vítězném lidu například) zvláštní dimenzi. Celá ta postava je rozporná a jisti si nemůžeme být ani při sebestředném konci, kdy hází expresivně „stud“ na všechny strany (výraz stydět je takřka mottem). Více než exkurze do Pántikova soukromí, kde se toho stejnak tolik nevyřeší, zapůsobí „juráčkovsky“ laděná schůze, kde můžeme vidět naprostý úpadek morálky. Mezi odvážné momenty patří především rázná a zábavná věta „Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou“ směrem k patolízalskému funkcionáři a neskrývaná nahota při vyhrocené hádce s dcerou. Působivé jsou i flashbacky, které svým subjektivním pohledem mohly být klidně vzorem pro pozdější Ucho. Nelze popřít, že Helge úřaduje spíše jako scénárista a filmařsky o desítky stupňů vyjadřovací prostředky neposunul. Stejně tak je ale pravda, že mu nedělá potíže se vyjádřit jednoduše a trefně. Když se Pántik prochází po klidné ulici, tak se zdánlivě nic neděje. Ale jen pro toho, kdo nechce nebo nemůže vidět. Takový minimalismus se mi velice zamlouvá.(13.3.2011)
Jeden z nejpádnějších kinematografických políčků udělil bolševikům režisér L.Helge ve svém příběhu o dvou dnech „zasloužilého“ jihomoravského okresního tajemníka, dnech plných pochyb a snahy obhájit čest (především sám před sebou). Z prorockého závěru („Mě do starého železa? Aby to vzal někdo kolísavý? Já vám všem ještě ukážu!“) dodnes mrazí a ukazuje, jak dobře měli tvůrci bolševické funkcionáře přečtené.(4.3.2009)
Toto Helgeho dílo spadá všemi svými znaky do filmové československé vlny šedesátých let a vůbec do tehdejšího společenského dění. Revize klišé a frází se nevyhýbala ani všednodennosti. Příběh předsedy ONV z jihomoravského města (Břeclav ?), padesátníka, v jehož povědomí se pořád objevují montérky, obnažuje krizi režimu. De iure platí staré fráze, de facto společnost žije podle jiných, podstatně odlišných podmínek a hodnot. Chlapácká gesta ani staré postoje nezabírají ani ve vlastní rodině. Scéna v závěru filmu, v níž v předjitří stojící funkcionář hledí do okna autobusu, po němž stéká dešťová voda a zevnitř na něj hledí od něj odcházející dcera, je víc než výmluvná. O skutečné tváři režimu tyto filmy-téměřdokumenty vypovídají mnohem více než plakátové seriály typu VYPRÁVĚJ.(2.4.2014)
Co soudruh Kvasil zprasil, to soudruh Pánek hasil... Nu ano, >soudruh pán< Pánek - jak symbolické jméno pro všemocného tajemníka, aparátčíka Strany, majícího ve své době >oprávněný< pocit, že vše je v jeho rukou, byť ty ruce jsou notně upocené a ve skutečnosti mu z nich leccos uniká... Samej "poctivej soudruh" - až na ten jeden jediný (!) zle vykvašený nepodarek, že... :-/ . . . Já vím, trošku to všechno zase zlehčuju - ale jen proto, že tenhle film nelze pro jeho jistou dobově ideologickou přepjatost brát po více jak čtyřiceti letech nekriticky a zcela vážně! Ale nutno uznat, že film je to poctivý, zvláště v kontextu doby, kdy byl natočen a vlastně - nebýt toho všudypřítomného soudruhování, nebýt té idiotské doby a toho kamuflovaného marasmu - mohlo to být z čistě uměleckého hlediska dosti dobré společensko-kritické existenciální drama. Dovedu si představit, že by Helge natočil film tohoto žánru a na obdodné téma ve svobodné společnosti, třeba v Itálii nebo Francii. Možná by to nakonec bylo nadčasové dílo, srovnatelné se špičkou tehdejší evropské tvorby... . . . L. Helge nebyl nikterak avantgardní >novovlnář< a tak i v domácích podmínkách zkrátka natočil formálně ryzí psychologické drama, příběh muže, jemuž jeho zdánlivá totalitní moc totálně přeroste přes hlavu - a i když si režisér samozřejmě nemohl dovolit nějaká velká kritická extempore, z díla je cítit poctivý a odvážný přístup a upřímnost a přes autorskou licenci vnímání doby i snaha o maximálně možné realistické vykreslení tehdejší politické a společenské atmosféry a života malého města vůbec... . . . A tak i díky výborným a víceméně civilním a uměřeným hereckým výkonům protagonistů je nakonec tenhle film svou formou (s potřebným poučeným nadhledem ve vztahu k obsahu) i po letech docela přínosným uměleckým dokumentem doby. Nakonec - jak známo - to pak i Ladislavu Helgemu páni soudruzi normalizátoři beze studu spočítali... Od té doby už žádný film nenatočil. - - - P.S. Velmi poučné pak bylo i sledovat monolog páně režiséra v jeho medailonu před filmem. Tolik umělecké pokory a lidské skromnosti... (!) ...No, ty dnešní celebřitní protekční hvězdičky, plichtící jednu banalitu za druhou by si ta slova měly pouštět před každým >šolichem< , který s plytkostí a nestydatou drzostí sobě vlastní občas vyplodí... :-( - - - - - (Poprvé viděno kdysi pradávno ještě za >oněch< dob v brněnském FK (?), repete pak v rámci cyklu "Zlatá šedesátá" 21.2.2009 na ČT2, komentář zde jako šestý - 22.2.2009)(22.2.2009)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
V kinech
od:
Tosim
Velká samota mi přišla hodně zybtečná. Nevím, jestli tento pohled nezměnit, protože po dokumentu s Ladislavem Helgem mi bylo jsné, že tento pán to má v hlavě srovnané a ví, co dělá. To se týká i tohoto snímku - s tím dodatkem, že kritika, potažmo satira socialistického systému v Českosovensku byla (až na čestné výjímky) poněkud kontraproduktivní a její smysl se ztrácel. Tak se sám sebe ptám: kam vlastně patří tohle dílo?(2.3.2009)
sinp
Opomíjené neprávem…. Helgeho Stud je jeden z psychicky nejnáročnějších filmů s už tak vyhrocených titulů s tématem kocoviny (viz. Každý den odvahu). Július Pántik jako stranický funkcionář získává informace, které nečekaně zamávají jeho agilním vystupováním a zásadám. Zde vidím určitou potíž, protože představa funkcionáře rázem probuzeného v roce 1967 se mi zdá krapet nevěrohodná (musel by žít ve vzduchoprázdnu). S tím souvisí i Pántikovo provedení, které získává pro každého, kdo zná některé pozdější hercovi normalizační role (Gottwald ve Vítězném lidu například) zvláštní dimenzi. Celá ta postava je rozporná a jisti si nemůžeme být ani při sebestředném konci, kdy hází expresivně „stud“ na všechny strany (výraz stydět je takřka mottem). Více než exkurze do Pántikova soukromí, kde se toho stejnak tolik nevyřeší, zapůsobí „juráčkovsky“ laděná schůze, kde můžeme vidět naprostý úpadek morálky. Mezi odvážné momenty patří především rázná a zábavná věta „Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou“ směrem k patolízalskému funkcionáři a neskrývaná nahota při vyhrocené hádce s dcerou. Působivé jsou i flashbacky, které svým subjektivním pohledem mohly být klidně vzorem pro pozdější Ucho. Nelze popřít, že Helge úřaduje spíše jako scénárista a filmařsky o desítky stupňů vyjadřovací prostředky neposunul. Stejně tak je ale pravda, že mu nedělá potíže se vyjádřit jednoduše a trefně. Když se Pántik prochází po klidné ulici, tak se zdánlivě nic neděje. Ale jen pro toho, kdo nechce nebo nemůže vidět. Takový minimalismus se mi velice zamlouvá.(13.3.2011)
kinderman
Jeden z nejpádnějších kinematografických políčků udělil bolševikům režisér L.Helge ve svém příběhu o dvou dnech „zasloužilého“ jihomoravského okresního tajemníka, dnech plných pochyb a snahy obhájit čest (především sám před sebou). Z prorockého závěru („Mě do starého železa? Aby to vzal někdo kolísavý? Já vám všem ještě ukážu!“) dodnes mrazí a ukazuje, jak dobře měli tvůrci bolševické funkcionáře přečtené.(4.3.2009)
sportovec
Toto Helgeho dílo spadá všemi svými znaky do filmové československé vlny šedesátých let a vůbec do tehdejšího společenského dění. Revize klišé a frází se nevyhýbala ani všednodennosti. Příběh předsedy ONV z jihomoravského města (Břeclav ?), padesátníka, v jehož povědomí se pořád objevují montérky, obnažuje krizi režimu. De iure platí staré fráze, de facto společnost žije podle jiných, podstatně odlišných podmínek a hodnot. Chlapácká gesta ani staré postoje nezabírají ani ve vlastní rodině. Scéna v závěru filmu, v níž v předjitří stojící funkcionář hledí do okna autobusu, po němž stéká dešťová voda a zevnitř na něj hledí od něj odcházející dcera, je víc než výmluvná. O skutečné tváři režimu tyto filmy-téměřdokumenty vypovídají mnohem více než plakátové seriály typu VYPRÁVĚJ.(2.4.2014)
igi B.
Co soudruh Kvasil zprasil, to soudruh Pánek hasil... Nu ano, >soudruh pán< Pánek - jak symbolické jméno pro všemocného tajemníka, aparátčíka Strany, majícího ve své době >oprávněný< pocit, že vše je v jeho rukou, byť ty ruce jsou notně upocené a ve skutečnosti mu z nich leccos uniká... Samej "poctivej soudruh" - až na ten jeden jediný (!) zle vykvašený nepodarek, že... :-/ . . . Já vím, trošku to všechno zase zlehčuju - ale jen proto, že tenhle film nelze pro jeho jistou dobově ideologickou přepjatost brát po více jak čtyřiceti letech nekriticky a zcela vážně! Ale nutno uznat, že film je to poctivý, zvláště v kontextu doby, kdy byl natočen a vlastně - nebýt toho všudypřítomného soudruhování, nebýt té idiotské doby a toho kamuflovaného marasmu - mohlo to být z čistě uměleckého hlediska dosti dobré společensko-kritické existenciální drama. Dovedu si představit, že by Helge natočil film tohoto žánru a na obdodné téma ve svobodné společnosti, třeba v Itálii nebo Francii. Možná by to nakonec bylo nadčasové dílo, srovnatelné se špičkou tehdejší evropské tvorby... . . . L. Helge nebyl nikterak avantgardní >novovlnář< a tak i v domácích podmínkách zkrátka natočil formálně ryzí psychologické drama, příběh muže, jemuž jeho zdánlivá totalitní moc totálně přeroste přes hlavu - a i když si režisér samozřejmě nemohl dovolit nějaká velká kritická extempore, z díla je cítit poctivý a odvážný přístup a upřímnost a přes autorskou licenci vnímání doby i snaha o maximálně možné realistické vykreslení tehdejší politické a společenské atmosféry a života malého města vůbec... . . . A tak i díky výborným a víceméně civilním a uměřeným hereckým výkonům protagonistů je nakonec tenhle film svou formou (s potřebným poučeným nadhledem ve vztahu k obsahu) i po letech docela přínosným uměleckým dokumentem doby. Nakonec - jak známo - to pak i Ladislavu Helgemu páni soudruzi normalizátoři beze studu spočítali... Od té doby už žádný film nenatočil. - - - P.S. Velmi poučné pak bylo i sledovat monolog páně režiséra v jeho medailonu před filmem. Tolik umělecké pokory a lidské skromnosti... (!) ...No, ty dnešní celebřitní protekční hvězdičky, plichtící jednu banalitu za druhou by si ta slova měly pouštět před každým >šolichem< , který s plytkostí a nestydatou drzostí sobě vlastní občas vyplodí... :-( - - - - - (Poprvé viděno kdysi pradávno ještě za >oněch< dob v brněnském FK (?), repete pak v rámci cyklu "Zlatá šedesátá" 21.2.2009 na ČT2, komentář zde jako šestý - 22.2.2009)(22.2.2009)