21 gramů

Pokud už bych měl někde použít spojení "bez chybičky", tak rozhodně u Ińárrituova majstrštyku. Úžasný scénář, který je geniálně vygradovaný a jednotlivě promíchaný s takovou dávkou emocí, že při závěrečném monologu o 21 gramech jenom čučíte na obraz a nevěříte, že něco tak fantastického a komorního je někdo schopný natočit. (04.03.2007)

Další Iñárritu na způsob Amores perros, ale tentokrát s hollywoodskými herci. Pořád necítím žádné zvláštní napojení a jakoukoli empatii vůči postavám, jaká by se dala očekávat vzhledem ke struktuře příběhu a vyhroceným situacím, kterými procházejí. Zkrátka 21 gramů je další ukázková manipulace s city. Je potřeba vystavit hrdiny absolutnímu utrpení, po té příběhy zamotat a propojit a po té ještě zvýšit utrpení. A o tom to celé je, o utrpení, o zapírání sebe sama, o hledání východiska. Příliš násilí v poměru na jeden metr filmu. (15.06.2017)

// Film o tom, jak jedna nešťastná náhoda dokáže posrat život hned několika lidem najednou. A když říkám posrat, myslím tím totálně absolutně zkurvit. Neskutečně silné téma zpracováno s ohromným citem, důrazem na charaktery, jejich psychologii, jejich pohnutky. Vše rozházené do přesně naměřené stopáže, každý kousek informace pečlivě umístěný do velké mozaiky uvěřitelných dialogů, senzačních hereckých výkonů a perfektní práce s kamerou. Vynikající snímek, dost možná i jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl. 10/10 (20.06.2015)

O tom, že život je "věc" tuze křehká, se mohli Iñárritovi diváci přesvědčit již ve snímku AMORES PERROS. 21 GRAMŮ se v určitých ohledech vydává ve stejných šlépějích. Nebojte se však, nejde o kopii či plagiát předešlého Iñárritova počinu. Jde spíše o další rozvíjení geniální myšlenky a zajímavého filmařského přístupu k (řekněme) sociální realitě. Děj totiž i tentokrát nekončí u sledování jediné "životní linie", ale opět jde o proplétání hned několik/mnoha životních osudů. Vše samozřejmě při zachování maximální realističnosti, křehkosti a současně při zachycení "citové vybičovanosti" rozličných náročných životních situací. Snímku nesmírně sluší vše: herecké výkony, hudba, zvuk... a v neposlední řadě také jakási záměrně snížená citlivost použitého filmového materiálu, která přesně dokresluje tíživou skutečnost, že život není vždycky hej. Shrnuto a podtrženo: Pokud jste si libovali při sledování Iñárritova snímku AMORES PERROS či u Andersonova opusu MAGNOLIA, pokud vám sedí komplikovanější způsob filmového zpracování alá Nolanovo dílo MEMENTO (tentokrát však ještě v o jeden řád obtížnějším hávu), pak vcelku nemáte o čem uvažovat... ten film je určen právě vám. (09.02.2004)

Skvostná ukázka postmoderní filmové narace – Iñárritu rozbíjí chronologii příběhu na malé kousíčky a z těchto kousíčků skládá své vyprávění. Nevypráví v tradičním smyslu proto, aby sdělil příběh, ale proto, aby ho v duchu postmoderní narace donutil diváka spoluvytvářet, být jakýmsi druhým autorským hlasem. Narozdíl od Andersonovy "Magnólie" ale zachází v dekonstrukci příběhu ještě dál – ignoruje i pravidla konvenčního časoprostoru a servíruje divákovi změt dějů, které nejsou ukotveny jednotou času a místa. Výsledkem je strhující vypravěčská forma, která vnímavému divákovi znemožňuje odtrhnout od příběhu oči, stanout mimo děj. Prožitek z filmu je umocněn způsobem nasnímání – ruční kamera se po trierovsku vyžívá v neurotickém třasu a nevypočitatelném pohybu. K tomu všemu přistupuje výtečná práce se zvukovou stopou, ve které se v klíčových momentech krom přirozených zvuků objevují monotónní zvukové plochy, ještě zesilující citový prožitek. Alejandro González Iñárritu je skutečným mistrem moderní dramatické formy, byť z mého subjektivnímu pohledu jeho formální brilanci chybí bezprostřednost prožitku a intimita, jaká je charakteristická například pro díla Larse Von Triera. Něco ještě více absorbujícího. Subjektivní zážitek. Na vině je možná i fakt, že jsem měl po celý film pocit, že jsem zbytečně o krok napřed v odhalování zápletky... Jinak – absolutorium za herecké výkony (věru nevím, komu se klanět dříve, ale asi přeci jen vítězí strhující viník Benicio Del Toro), za scénář, námět i nenápadnou hudbu. "21 gramů" patří k nejlepším filmům o vině, trestu, odpuštění, soucitu... jaké jsou dnes k vidění... Rozhodně patří do mého TOP 3 za rok 2003 hnedle vedle Burtonovy "Velké ryby" a "Ztraceno v překladu" od Sofie Coppolové. (28.03.2004)