Cesta zpátky

Dálka zpívá, den je krátký, těžká bývá cesta zpátky... Psychologické drama o mládežníckých delikventech, které mne plně pohltilo. Po vynikajícím snímku Zde jsou lvi natočil Václav Krška další pro něj nezvyklý "kritický" film, nicméně tentokrát režisér mnoha okouzlujících poetických snímků nezapomněl obohatit i drsnější příběh patřičnou dávkou lyričnosti. Od prvních minut mne vtáhla atmosféra přístavu u řeky, v kontrastu s moderně vystavěnými pražskými ulicemi s blikajícími nápisy. Atmosféra, kterou bezchybně dolaďuje soundtrack z dílny Harryho Macourka s působivou titulní melodii, předznamenávající textem písně příchod něčeho osudového. Hutnou sondu do činů a svědomí mládence na útěku, lítajícího spolu s kamarády v loupežném přepadení a neplánované vraždě, občas přeruší nějaká ta rozvláčná scéna kolem ženské postavy Tonky a její nešťastné lásky, ale valná část zpracování na nadčasovosti mnoho neztrácí. Tentokrát dokonce Krškovy plně respektuju i obsazení Eduarda Cupáka do hlavní role, neb (na rozdíl od těch milovníků z filmů dle Fráni Šrámka) jako mladistvý delikvent na útěku od domova a spáchaného zločinu působí věrohodně. Stejně tak až nezvykly slizký Vinklář v záporácké roli, navíc Krška režíruje velice zdařilé akční scény! Jako celek jenom o chloupek slabší, než Krejíčkovo Probuzení z dalšího roku. 80% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (18.08.2019)

Několikrát mi napadlo, že se Krška pokoušel z Cupáka udělat českého Jamese Deana alias rebela bez příčiny a podle mého se to v tomto filmu aspoň částečně podařilo. Na rozdíl od jiných dobových filmů mi téměř nic nevadilo a vychutnala jsem si dobovou Prahu i mladé (a dobré) herce Cupáka, Vinkláře i Dítětovou. Jen Bohdalová, která vypadala jak od kolotoče, mě (už tradičně) štvala. (27.01.2014)

Krška si zvykal objevovat člověka především v jeho emocích a reakcích; možná proto mu nejvíc vyhovovaly příběhy charakterizující skutečnost básnickou obrazností. Dramata rozhodování a váhání – nikoliv odhodlaného činu – ovšem nepřestávala Václava Kršku znepokojovat a vzrušovat. V Cestě zpátky, pod níž je podepsán coby scénárista Pavel Kohout, dochází k určitému předělu v Krškově tvorbě, když režisér do popředí staví psychologizující polemiku s dobou a společenským ovzduším. A přestože Krška bezesporu vnímal určitou vágnost scénáře, který je i přes nepopiratelnou snahu ukázat co nejvíc z tehdy nepříliš frekventovaných témat jednostranný a tezovitý, imponovala mu nabízená úvaha nad nepoddajností tehdejších mladých lidí, jejichž bezstarostný pohled na život může vést až ke zločinu. Krška, který ve svých filmech oslavoval mládí a kterého pokaždé zraňovaly jakékoliv příznaky skepse, ovšem vlivem nevyváženého a nepropracovaného scénáře podlehl vizuálnímu zvýraznění. S napětím sledujeme Cardovu zběsilou jízdu na motorce, která je stříhána s hollywoodskou razancí a okázalostí. Věrohodně působí atmosféra nočních ulic a uliček, včetně Václavského náměstí, pasáží, výkladů a neonových reklam. Tuzarova kamera si libuje v dráždivých scenériích ztemnělého přístaviště, kam je situován příběh Freddyho a celnice Tonky. Vyvrcholením této vnějškové fixace jsou i hudební (Macourek) a herecké (Cupák, Vinklář, Slavík, Dítětová, Šmída, Höger...) projevy, které svou kritickou vymezeností upozorňují na nežádoucí jevy soudobých společenských dramat. Přestože tato nová psychologická linie v Krškově další tvorbě posléze nepokračuje, nelze opomenout, že společně s Krejčíkovým Probuzením (1959) se jedná o jeden z prvních filmů, který varoval před lhostejností, netečností a snadným pokušením. (27.03.2019)

Asi jsem měla příliš velká očekávání. A v prvních chvílích ve mně díky vláčné hudbě, městské poetice a absenci kladných hrdinů ještě vzrostla. Hudba mě začala otravovat velmi brzy, speciálně ten zpívaný leitmotiv, městská poetika až později, s jednáním postav jsem se prala docela statečně, ale taky to nešlo. Slibný potenciál zápletky i charakterů byl využit minimálně, scénář je zkratkovitý a povrchní. Jako by se tvůrci chtěli od tématu a prostředí záměrně distancovat. Tenhle odstup se úspěšně přenesl i na mě, a když pak Františka alias Freddyho topili, tak jsem se musela smát. (16.02.2013)

Václav Krška si byl nejjistější v adaptacích literatury a hudby 2. poloviny 19. století, Šrámek, Turgeněv a Smetana byli jeho autoři, svět 2. poloviny 50. let byl přeci už někde jinde, zdrsněl a romantičtí hrdinové existovali spíše ve světě zločinu než ve školních škamnách bouřících se anarchistických studentů. Cesta zpátky na mě zapůsobila jemnou poetikou všedního dne, kina, jazzu a náběhu k filmu noir. S tímto světem ale lépe souzněli Jiří Krejčík, Václav Gaier či Zdeněk Brynych. Je tedy škoda, že k dalším šrámkovským adaptacím a Jarním vodám se dostal až těsně před smrtí koncem 60. let (výjimkou byla patřičně temně syrová filmová verze prozy Šrámkovy souputnice z neumannovské olšanské skupiny Marie Majerové Kde řeky mají slunce z roku 1961). P. S. Ovšem takhle ukočírovaného Karla Högera ve prospěch celku jsem snad nikde jinde neviděl. (07.02.2013)