matka!

Často se dočtete, že filmu se dá dát buď 5*, nebo odpad, nic mezi tím. Dále, že je lepší si o filmu nic nezjišťovat a prostě na něho jít. Já jsem však na film šla a věděla do čeho jdu a myslím si, že právě proto se teď řadím mezi ty spokojené diváky. Mě to prostě bavilo, bavilo mě hledat všechny ty symboly a smysl jednotlivých scén. Divák, který si bude myslet, že jde na klasické drama, nebo dokonce horor, si bude dobrou polovinu filmu říkat, co to vlastně sleduje a už může být tak otrávený, že mut to celé bude úplně jedno. Tím nechci říct, že by film byl nějak složitý na pochopení, on je právě ve své podstatě docela banální. Tohle je typický Aronofsky, velká myšlenka převyprávěná tím nejjednodušším způsobem, jen zabalená ve složité a ne lehce přístupné formě. Herecky i technicky špičkové, včera jsem dala 3*, ale ten film ve mně roste, protože mi právě docházejí všechny ty detaily. Doporučit, nebo nedoporučit? Já prostě nevím, na tenhle film bude každý reagovat jinak. Jisté ale je, že nic podobného letos v kině nenajdete. (22.10.2017)

Neškrabem nechtom po tabuli, lebo mi je to nepríjemné. Nepijem moč, lebo mi je to nepríjemné. Ani špendlíky si pod kožu nepichám, nie je to príjemné. A sledovať toto, to je ako dobrovoľne do rúk vziať odpornú obrovskú tarantulu a nechať sa riadne dohrýzť. Napuchnúť a získať ešte aj alergickú reakciu, pričom benefit sa neskôr ukáže ako žiadny. Jedine ak by to do budúcna posilnilo Vašu imunitu pre takéto prípady. Toto bol vstup mimo moju komfortnú zónu, Aronofskeho teritórium je nebezpečné. Ostáva s láskou spomínať na Requiem a Labuť. Pretože tak isto, ako sa zbytočne radikalizuje celý svet, ani tento režisér sa nevyvíja smerom, ktorý by sa mi pozdával... (13.02.2018)

(spoilery) Přepjaté. Někdy až k parodii. Nejsem si úplně jistý, že by mě Gaia měla tak rozčilovat do krajnosti dovedenou poddajností a pasivitou. Opravdu si její antropomorfní já nepředstavuju jako lehce pomatenou submisivní domácí paničku s posedlostí po domácích pracích. ___ Aronofsky se zas a znova vrací ke svým oblíbeným tématům. Abstrahuje rodinný mikropříběh přes obecný konflikt ideologií pozemského světa, až na úroveň alegorie k biblickým (a antickým) motivům (to poslední říká erased a má samozřejmě pravdu). Tísnivě strnulý, nereálný a mimoběžný vztah dvou lidí, kdy jeden je závislý na lásce druhého, druhých, k sobě a k tvorbě, zatímco ten druhý na svém obdivu k tvůrci a touze pro něj se obětovat a vytvořit "ráj na zemi," byl sám o sobě nejzajímavější. Bez dalších exkurzí k vysvětlování všehomíra bych se pohodlně obešel. ___ Mám pocit, že právě tou nejintimnější rovinou si Aronofsky trochu ublognul o svých pocitech z autorské tvorby – zejména z práce na Noemovi, respektive z následného (ne)přijetí ze strany veřejností. ___ Nic ve snímku neproběhlo náhodou, problém vnímám spíš v tom, jak moc vtíravě vše volalo po uznání svých symbolických hodnot. ___ S čím ale Aronofsky pracuje skvěle, je zvuk a čas. Postup tvůrčím procesem / vztahem / matérií / světem / cestou k poznání a k završení kruhu (což bude Aronofskyho oblíbený geometrický tvar), to vše mělo trpělivý spád a já si fakt užíval nejistotu a podivnost dění na plátně, ve které mě režisér udržoval po většinu snímku. V závěru dochází k poměrně brutálnímu a explicitnímu násilí na postavách, které tohoto jsou zpravidla ve světě filmu ušetřeny, a i to přispívá k uspokojivý katarzi. Tenhle film je stejně tak odpad, jako prvotřídní dílo. Nevím prostě. EDIT: Na druhé projekci jsem byl v multiplexu. Špatná volba. Lidé se s postupem snímku stále častěji smáli a teatrálně (tak, aby byli patřičně slyšet) zvažovali opustit sál. Tvrdím, že v tomto konkrétním případě k takovému přijetí ze strany diváků nedošlo pro příliš banální fúzi fragmentů řecké mytologie a Starého zákona. Snímek se pro tyto otrávené až znechucené diváky postupně a stále více stával naprosto nesrozumitelný. Nebyli to totiž Verbalové, který analogie ve snímku pravděpodobně pochopí, ale dá tomu odpad, protože mu to i tak bude připadat jako naprostá sračka. ___ Někde za půlkou hracího času dochází ke zlomu, kdy začíná být důležitá alespoň základní znalosti odkazovaných textů, jinak se Matka! stává silně nečitelnou, příliš absurdní. Snímek ve svém náhle frenetickém tempu asi pro mnohé přestává fungovat sám o sobě, nevystačí si - zejména protože se zdají absolutně nesrozumitelné skoky v dějí, motivace postav a mimoběžnost vzájemné interakce. Jako zajímavé také vnímám, že se přímé citace Hésiodose / Bible a kdo ví, čeho ještě, vyjmuté zpod ochrany vážených textů, stávají mnohem snáze terčem posměchu. (18.10.2017)

Aronofsky opět ukazuje svůj podmanivý/sugestivní styl filmařiny, který představil již v Pi. Scénář není kdovíjak oslnivý, a tak je třeba budovat atmosféru právě nevšedním užitím kamery a výraznými zvuky. Svým příběhem film příliš zaujmout nedokáže, koncept se neustále točí okolo konfrontace "normální" hlavní postavy a nenormálního dění, kolem ní. Je to místy vtahující, nenudí to, ale postrádá to větší hloubku, nebo údernější psycho... Do pseudointelektuálních žvástů ohledně symboliky toho, co zoufalost hlavní postavy představuje v kontextu dnešní společnosti a zda je třeba vykastrovat všechny bílé heterosexuální muže, se opravdu pouštět nebudu. :) 6/10 (18.10.2017)