matka!

Ze zjevných důvodů jsme se vyhnul už Noemu obloukem. A měl jsem to asi udělat i u Matky!…když mě tolik lákalo podívat se na nového Aronofského dílo! Ale pěkně popořadě. Zpočátku mě film velmi bavil. Ačkoliv s hlavní hrdinkou jsem bojoval. Na jednu stranu jsem jí rozuměl, na nezvané hosty, kteří pod různými záminkami nechtěli odejít, a jejich drzost spolu s absurditou chování se stupňovala, bych reagoval podobně. Jenže ta její neustálá, místy dost neopodstatněná úzkostlivost byla dost otravná. A když si k tomu člověk dodá fakt, že ona je introvertka, ještě k tomu hodně majetnická, a manžílek je silným extrovertem milující společnost…a pak je tu to „dvojí čtení“. Dobrovolně přiznávám, že se mi na film touto optikou dívat pranic nechtělo, ačkoliv mě k tomu Darren (do)nutil. Znepokojivá atmosféra byla místy dost fajn, Javier sedící, soustředěně hledící byl výborný, ale čím dál větší „fantasmagorie“ na plátně mě stále víc ubíjela. A konec vyloženě minul. A tak mi zbyly jen dosti rozporuplné dojmy, proto hodnotím pouze průměrem. (09.01.2018)

Nějak čeho jsem se obával. Je mi jedno co tím chtěl mistr říct, čeho je to alegorie a jaká úvaha o umění, prostě film kde vyjevená J Law chodí 2/3 stopáže po baráku a chová se jak upjatá totál p*ča, já už tou dobou dávno znuděn. Viva nemainstream... Asi nejlíp ten dojem vystihuje hláška “pořád mluvíš jak chceš dítě, přitom mě ani nemrdáš.” (31.01.2018)

Matka! Zaťala se mi pevně do osrdí, trápí mě víc, než oblé pozadí. Aronofsky je ďábel. Bardem! - démon. .. To víme. Nedávno jsem absolvovala rentgen zubů. Dotaz sestry, zda nemám umělý chrup (nemám!!), mě pořádně nahlodal. Řekla jsem si "a dost!" Začnu na sobě víc makat a udržovat se v kondici. A teď to přišlo. Běhám, abych setřásla ten nepříjemně mrazivý pocit z matky! (v tomhle hicu), ale furt nic. Snad to časem vyprchá (je to takový ten krátký běh na dlouhou trať) .. Kolo taky nezahálí. (30.07.2018)

Proklatě černá komedie mravů, která se zvrhne v surreálný apokalyptický horor. Aronofského film zprvu jen v náznacích, posléze stále explicitněji dává najevo, že nesledujeme realistický příběh. Hypotéza, že půjde o variaci na Hnus (1965) nebo Rosemary má děťátko (1968), čili o domácí horor o paranoidní hrdince, je udržitelná zhruba první hodinu. Poté film morální, logické i jakékoliv jiné normy platné v našem aktuálním světě definitivně opouští. Jednání postav již nelze vysvětlit podle žádného psychologického parametru, mezi událostmi neexistují racionálně zdůvodnitelné vztahy, zákony fyziky přestávají platit. Z podtextu se stává hlavní text a jiná než alegorická interpretace na rozdíl od výše zmíněných filmů Romana Polanského, u nichž jsme až do konce drženi v nejistotě, zda nesledujeme jen zosobněné fragmenty hrdinčiny narušené mysli, není možná. Při snaze o čtení více ukotvené v realitě by se struktura filmu zhroutila.Matka! ovšem své vyprávění nezakládá na neurčitosti a nezodpovězených otázkách. Diváky se nesnaží podněcovat k domýšlení toho, co zůstalo nevyřčeno. Aronofsky nám naopak, jak má ve zvyku, své „velké“ myšlenky bez uzardění vmete do tváře. Sledování filmu není nekomfortní, protože bychom tápali, jaké sdělení nese, ale protože víme (a vidíme) víc, než chceme. Někdy je potřeba atakovat všechny smysly. Díky našemu fyzickému přimknutí k hlavní hrdince (kamera prakticky neopouští její hledisko) s ní soucítíme, prožíváme její fyzické utrpení a chápeme jak její rostoucí frustraci, tak závěrečný akt vzdoru. S podobně agresivním vizuálním stylem, pro který bývá řazen mezi největší pozéry současné americké kinematografie, pracuje Aronofsky ve většině svých filmů, ale v matce! pro jeho uplatnění našel zřejmě poprvé adekvátní materiál. Volbu „příběhu všech příběhů“ jako podkladu pro vyprávění můžeme vnímat jako projev nedostatku soudnosti, ale též coby zdvižený prostředníček směrem ke kritikům, kteří Aronofskému dříve vyčítali snahu vlastní mnohým midcultovým umělcům – pojednat v banální zkratce o problémech celého univerza. Matka! se vrací rovnou k počátku života na zemi a zároveň svou banalitu dává ostentativně na odiv. Nehraje si na vznešené umění, nad nímž bychom měli dlouze kontemplovat. Jde o nepokrytou snahu jakýmikoliv dostupnými vyjadřovacími prostředky, trochu v duchu "divadla krutosti", upozornit na krizi, ve které se lidstvo vinou nespravedlivých společenských poměrů i vlastního sobectví, nezájmu, pokrytectví, přezíravosti a samolibosti octlo. Je to zoufalý, ale ve své bezelstnosti zároveň neobyčejně autentický výkřik, ne vlídná prosba. Možná vás pohorší, možná se mu vysmějete, možná vám z něj bude špatně, ale pokud vás nenechá lhostejnými, splnil svůj účel. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, ScarPoul, JitkaCardova, salalala Triple H, Avathar, hlošík, Cyberboy (12.02.2018)

Aronofsky opět ukazuje svůj podmanivý/sugestivní styl filmařiny, který představil již v Pi. Scénář není kdovíjak oslnivý, a tak je třeba budovat atmosféru právě nevšedním užitím kamery a výraznými zvuky. Svým příběhem film příliš zaujmout nedokáže, koncept se neustále točí okolo konfrontace "normální" hlavní postavy a nenormálního dění, kolem ní. Je to místy vtahující, nenudí to, ale postrádá to větší hloubku, nebo údernější psycho... Do pseudointelektuálních žvástů ohledně symboliky toho, co zoufalost hlavní postavy představuje v kontextu dnešní společnosti a zda je třeba vykastrovat všechny bílé heterosexuální muže, se opravdu pouštět nebudu. :) 6/10 (18.10.2017)