Lesní chodci

Komorní snímek režiséra Ivana Vojnára zaujme svou poetikou a hloubkou. Na příběhu o čtyřech (vlastně šesti) ztroskotancích nám zároveň dává i lekci o povaze a historii našeho národa. Tyto dvě složky se navzájem doplňují a společně vytvářejí inteligentní celek. Příběh, který sledujeme, se odehrává v průběhu několika desetiletí. Ovšem všechno, co zde vidíme, působí dojmem šedého bezčasí (hlavní hrdina dokonce skoro fyzicky nestárne). To dokonale vyzdvihuje neměnnost postav a charakterů (doba se mění, my ne). Herecké obsazení je přesné. Každý z herců působí civilně a nikdo na sebe sebestředně neupozorňuje. Možnou výjimkou je M. Bambušek (Rufus ml.), jehož věty občas působí nechtěně komicky. "Lesní chodci" jsou především o svobodě a hledání smyslu a náplně života. O to smutnější je, že žádný z hrdinů nic podobného nenalézá, protože uvnitř ani netuší, po čem skutečně pátrat. Dokonce ani neví, jak žít život, který by z něj nedělal chodce, ale bytost, co se může zastavit a alespoň na chvíli okusit to, čemu se říká spokojeně žít. 9/10 (01.11.2007)

Možná míváte taky ty nálady, kdy jste opilí anebo se právě chystáte opít a k tomu si pustit film, ve kterém lidi hodně pijí. V takovém stavu vám nejde o nějaké objektivní kvality filmu, ale o jakýsi blíže neurčený intenzivní pocit (možná sounáležitosti?), který ve vás ta kombinace vyvolává. Lesní chodci se mi dokonale trefili do atmosféry večera, podobně jako před časem Žiletky a kdybych se na ...a bude hůř tehdá dívala pod vlivem, určitě by to taky bylo bývalo lepší. (Ne snad, že by film byl jen o tom, ale názor na další aspekty Lesních chodců nejsem schopná v omezeném prostoru komentáře formulovat.) (30.11.2011)

Autor scénáře i režisér si zřejmě teprve namáhavě zvykali, že tentokrát nedělají fimový dokument, nicméně se jim podařil takový malý ústecký Antistalker. Ze všech zdejších komentujících nejvýstižnější charakteristiku podává Ninkaa; pouze jí nedochází, že právě tak, jak to vidí, to taky viděno být má - což platí i o komentáři Douglasově a několika dalších. Komentátoři, kteří mají za to, že takovíto vágusové by se sotva mohli vyskytnout, prozrazují tím poměrně omezenou životní sociální zkušenost, mimoto mi Schmitzer při svých monolozích silně připomínal jednoho kamaráda, ale to by bylo na dlouho a vlastně na tom nezáleží. Z opačné strany hezky o fimu píše Mijagi. Dlouhatánský komentář satorův rozhodně nečíst před shlédnutím (v úvodu podává sice lehce zavádějící, přesto velmi důkladný náčrt děje a prozrazuje i to, co se má ukázat až časem). Po shlédnutí v něm však zájemce najde množství nejrůznějších infirmací o filmu, jeho vzniku, tvůrcích a účinkujících a tak podobně. (13.12.2014)

SPOILEROIDNÍ HLÁŠKY Z FILMU, KTERÉ SE MI PODAŘILO ZACHYTIT: "Já nevím, co je na tom chlastu tak krásnýho?" // "Nejdůležitější a nejkrásnější je, když člověk v něco věří." "Jako v co?" "Jako v sebe." // "Když tak milujete tu anarchistickou svobodu, tak koukejte vypadnout. Padejte mi z očí." // "V týdletý zemi je tak zkaženej vzduch, že se tu nedá dejchat." "Změna podnebí je potřebná." // "My Češi pořád přešlapujeme." // "Vůbec mě nebaví shánět prachy, abychom si udrželi nějakou životní úroveň." // "Víš, co je dobrý? Že mě přestane otravovat ta moje pitomá rodina. Budu od ní daleko." // František Gellner 1903 (ve 20 letech): "Asi se dám ke kanibalům. A nechám se jimi sežrat. To je můj nejlepší skutek, co můžu udělat pro lidstvo." // "Vlast máš tam, kde je ti dobře." "A to je jako kde?" "Určitě ne tady v tom bordelu." // "Já jedu. Zůstaňte si tady volové!" // "Ty jsi takovej vůl, že tomu věříš. Já bych takovýho chlapa jako seš ty teda nechtěla." // "Já se prostě nechci zařadit do toho stáda kolem sebe." // "Nemáš vůbec žádnej styl. Nemáš vůbec žádnej styl, že mě tu chceš nechat." // "Vy jednou za čas dokážete potěšit, pane majore." // "Když jsem se narodila, tak jsem měla po celém těle srst jako opička." // "Máma opustila psychiatra a tajně zmizela." // "Musím pryč." "Kam jinam?" // "Ustřižený křídla jsme měli všichni čtyři." // "Kdyby člověk neznal svou minulost, tak neví, co je zač." // "Jsem tak daleko od lidí, že nemám šanci se k nim vrátit." // "Okrádat se mezi sebou a válčit o šéfa smečky." // "To tady mám u sebe malej stromek roztomilej. Tak já trochu přibrzdím, aby se na to sluníčko taky dostal." // "Pivo nesmím! Co teda vlastně smím?" // "Budeme spolu?" "Už je pozdě. Všechno jsi zkazil." // "Prosim tě, nech si ty tvý latinský průpovídky." // "Vůbec mě to tam nebavilo. Pravý bojiště je tady." "Bojiště. To je přesný." // "Vždycky, když vidím toho zkrachovalýho Rufuse, tak mě popadne vztek. A pak strašlivá lítost nad promarněnýma možnostma." // Naprostý souhlas s Douglasem. U filmu mě nejvíc iritovala značná nesouvztažnost mezi řečeným a viděným. Bylo to takové čudné. Pokud chcete mermomocí vidět nějaký filosofický film, tak vřele doporučuju film Marat/Sade // Vzkaz uživateli Dudkovi / reakce z na jeho komentář k filmu Marat/Sade: Z mého hodnocení tohoto filmu je vidět, že nejsem blahem slintající pseudointelektuál. :) (10.11.2006)

Polodokumentární filozofická esej na téma: „Já člověk a kam směřuji“. Čtyři postavy bloudící ve vlastních srdcích a věřící ve změnu k lepšímu po opuštění Česka – země s nejblbější náladou na světě. Jenže pokud je problémem společnost, mělo by se začít jedinci. A jedinec nikdy nepřestane vinit společnost. Proto přibývá samotářů, proto se samotářství stává masovou záležitostí a proto jej samotní samotáři zavrhují tak dlouho, až si najdou nějakou spřízněnou duši, aby se po krátkém vztahu mohli vrátit na začátek. Dočasný únik lze najít v bezcílném toulání lesem, v tichosti, daleko od civilizace, ale nemůžeme unikat věčně. Nikdo nemůže unikat věčně. Alespoň smrti ne. Lesní chodci jsou trošku vztahovým dramatem, trošku sociální sondou, trošku dokumentem (vnitřní monology jakoby nenamluvily postavy, ale samotní herci), trošku něčím víc než většina českých filmů posledních let. Nemá například význam se pohoršovat nad dobovými nesrovnalostmi, film, ač se odehrává během tří dekád (od 60. do 90. let), není o době, ale o postavách. Právě skrze ně reflektuje Vojnár věčnou „nasranost“ českého národa a snaží se najít odpověď na otázku „proč?“. Film se zaobírá do stejné míry obecnými otázkami o české populaci jako individuálními osudy postav, tzn. titulními lesními chodci. V čele hereckého obsazení exceluje Jiří Schmitzer, jenž jakoby ani nemusel nic hrát. Ostatní herci sice postrádají jeho přirozenost, ale „účel“ svých postav plní stoprocentně. Scénář filmu je plný navenek krkolomných souvětí, které by přece podobní „nádražní bufeťáci“ nikdy nestvořili, ale právě ony představují tu nejsnazší cestu k podstatě Vojnárova smýšlení. Jsou to věty šikovně vystavěné, s jejichž pomoci režisér třímá opratě filmu po celou dobu pevně v rukou. Díky kameře Ramuna Greičiuse se Lesní chodci nejen příjemně poslouchají, ale stejně příjemně se na ně dívá. 85% (27.11.2006)