Frantz

Nie bez výhrad. Režisérovi sa ale podarilo dosiahnuť dokonalú dobovosť, chvíľami som si pripadala ako pri čítaní mojej obľúbenej knihy Traja kamaráti. Hlavne v prvej časti z Quedlinburgu úplne pred očami ožívali všetky tie výšivky, čajové servisy aj iné detaily. Čiernobiele spracovanie tomu evidentne prospelo, farebné časti nerušili. V prvej časti príbehu však chýbali tie správne emócie a sentiment. Naopak spievanie vlasteneckých piesní bolo až prílišným tlačením na pílu. Druhá časť z Paríža zase ponúkla tie správne emócie, hoci neprezradím aké. (12.12.2017)

Zádumčivý a melancholický příběh o zlomených srdcích a šrámech, které se zas a znovu obnovují. Pomalé tempo vyprávění nechává rozehrát emoce hrdinů velmi nenápadně a jen v náznacích. Pozoruhodné a trochu nepříjemné je, jak film několikrát nechává zklamat očekávání diváků, protože mu zdánlivě předhodí několik vztahů, aby se pak ukázalo, že vše je jinak. (02.05.2017)

Pre mňa úplne iný, netypický Ozón. Od jeho predošlých diel sa líši všetkým - od tempa, dynamiky, vykreslenia vzťahovej roviny a vnútorného sveta postáv. Melancholická atmosféra a retro vizuál spojená s témou odpútania sa a odpustenia. Film má viacero zaujímavých línií. Bavilo ma prizerať sa na dva mužsko-ženské protipóly - muž v žene a žena v mužovi. Nezrelosť a latentne vyjadrená homosexuálna orientácia francúzskeho vojaka Adriena, ktorá zastupuje ženskú a citlivú rovinu v príbehu, v protipóle s "pevnou" snúbenicou, ktorá charakterizuje skôr mužský a silnejší element. Do toho vsadená téma separácie a odpútania sa od matky a partnera...v podstate ide o tému lásky, ale z iného uhľa pohľadu. Ozon v úplne inej filmárskej polohe, ktorá mu odhliadnuc od príliš sentimentálnej a preromantizovanej polohy celkom vyšla. (03.05.2018)

Ozon, osobitý autentický pokračovatel francouzské nové vlny, každým svým snímkem jako by důsledně analyzoval, ohledával určitý zvolený aspekt lidského života, komunikace a vztahů. Tento jeho film lze číst jako studii stupňovaně probouzeného a opětovně zklamávaného pocitu ženského očekávání v naději, že konečně začne patřit někam, k někomu, do prostředí, v němž bude její existence dávat po všech stránkách smysl, kde její životní síla nabere jasný směr a radostně a účelně se rozvine tak, aby do sebe všechno zapadlo, jak náleží. **** Anna nemá vlastní rodinu, zázemí, žije v křehkém postavení u rodičů svého snoubence, o něhož ji připravila válka a jimž "vynahrazuje" ztrátu syna, aniž by to doopravdy mohlo fungovat, aniž by to stačilo. I oni si pro Annu - a pro sebe - téměř za každou cenu přejí něco víc, ale ani společná vůle překonat každou překážku nevede ke šťastnému završení jejich nadějí. Pragmatické životní východisko, jež se Anně nabízí v podobě staršího místního ctitele, s ní upřímně nerezonuje, a v Adrienově postavě, která se v rodině jako zázrakem v pravou chvíli objeví, každá svitlá naděje na smysluplné navázání po Frantzově smrti, přese všechno Annino odvážné usilování ji rozežít, přenést se přes všechna postupná zjištění, znovu a znovu zhasíná a nezadržitelně původní Annu proměňuje nutností smiřovat se s novým a novým nevyhnutelným zklamáním v jiného člověka. Určitý druh moudrosti a ušlechtilosti zřejmě vždy musí být vykoupen bolestným smiřováním se s nepřízní osudu, nevyžádanou samotou a ztrátou možnosti na včasné naplnění životních nadějí, a právě tehdy, když by jej člověk z celého srdce vyměnil za životní naplnění a upotřebení - nikoli promrhání - svého citu a vloh. Někdy tomu však osud není nakloněn a z hluboce laskavého člověka lisuje chtě nechtě svým tlakem jiné kvality. **** Silně působivý koncept, který se mě navíc osobně niterně dotýká, mi v Ozonově osobě stvrzuje tvůrce s nekonečně se prohlubující empatickou porozumivostí, vnímavého k životní ironii v celé škále jejího působení. *** PS: Konečně po delší době poctivý čb film v přirozených odstínech, prostý umělého tónování. *~ (17.10.2020)

Fakt nevím, co si o tom mám myslet. Proč Francois Ozon v roce 2016 točí remake amerického filmu z roku 1932 a to opět černobíle? Když od tohoto odhlédnu, tak totiž nezbude nic než trochu za vlasy přitažené romantické drama. Hlavní posun k lepšímu zřejmě pramení z německo-francouzského obsazení a použití obou jazyků přesně tak, jak to dává smysl. Ale jestli tohle Ozonovi stálo za dva roky života? (30.03.2017)