Frantz

Ozon, osobitý autentický pokračovatel francouzské nové vlny, každým svým snímkem jako by důsledně analyzoval, ohledával určitý zvolený aspekt lidského života, komunikace a vztahů. Tento jeho film lze číst jako studii stupňovaně probouzeného a opětovně zklamávaného pocitu ženského očekávání v naději, že konečně začne patřit někam, k někomu, do prostředí, v němž bude její existence dávat po všech stránkách smysl, kde její životní síla nabere jasný směr a radostně a účelně se rozvine tak, aby do sebe všechno zapadlo, jak náleží. **** Anna nemá vlastní rodinu, zázemí, žije v křehkém postavení u rodičů svého snoubence, o něhož ji připravila válka a jimž "vynahrazuje" ztrátu syna, aniž by to doopravdy mohlo fungovat, aniž by to stačilo. I oni si pro Annu - a pro sebe - téměř za každou cenu přejí něco víc, ale ani společná vůle překonat každou překážku nevede ke šťastnému završení jejich nadějí. Pragmatické životní východisko, jež se Anně nabízí v podobě staršího místního ctitele, s ní upřímně nerezonuje, a v Adrienově postavě, která se v rodině jako zázrakem v pravou chvíli objeví, každá svitlá naděje na smysluplné navázání po Frantzově smrti, přese všechno Annino odvážné usilování ji rozežít, přenést se přes všechna postupná zjištění, znovu a znovu zhasíná a nezadržitelně původní Annu proměňuje nutností smiřovat se s novým a novým nevyhnutelným zklamáním v jiného člověka. Určitý druh moudrosti a ušlechtilosti zřejmě vždy musí být vykoupen bolestným smiřováním se s nepřízní osudu, nevyžádanou samotou a ztrátou možnosti na včasné naplnění životních nadějí, a právě tehdy, když by jej člověk z celého srdce vyměnil za životní naplnění a upotřebení - nikoli promrhání - svého citu a vloh. Někdy tomu však osud není nakloněn a z hluboce laskavého člověka lisuje chtě nechtě svým tlakem jiné kvality. **** Silně působivý koncept, který se mě navíc osobně niterně dotýká, mi v Ozonově osobě stvrzuje tvůrce s nekonečně se prohlubující empatickou porozumivostí, vnímavého k životní ironii v celé škále jejího působení. *** PS: Konečně po delší době poctivý čb film v přirozených odstínech, prostý umělého tónování. *~ (17.10.2020)

Nie bez výhrad. Režisérovi sa ale podarilo dosiahnuť dokonalú dobovosť, chvíľami som si pripadala ako pri čítaní mojej obľúbenej knihy Traja kamaráti. Hlavne v prvej časti z Quedlinburgu úplne pred očami ožívali všetky tie výšivky, čajové servisy aj iné detaily. Čiernobiele spracovanie tomu evidentne prospelo, farebné časti nerušili. V prvej časti príbehu však chýbali tie správne emócie a sentiment. Naopak spievanie vlasteneckých piesní bolo až prílišným tlačením na pílu. Druhá časť z Paríža zase ponúkla tie správne emócie, hoci neprezradím aké. (12.12.2017)

V současné tvorbě, a to nejen v rámci tématů vracejících se do minulosti, jsem poslední dobou mezi dramaty zvykl vídat spíše filmy, které na jedné straně disponují úžasnou uměleckou kamerou, ale zároveň u nich jakoby hodně selhával scénář, pokud jde o propracovanost příběhu a zejména psychologie postav. Frantz od Françoise Ozona mě mile překvapil, protože dokáže zapůsobit nejen výtvarně nádhernými záběry povětšinou černobílé kamery, ale zároveň psychologie všech důležitých postav tady jde skutečně do hloubky, Ozon naplno rozvíjí a nechá zdůraznit vývoj vztahů i vnitřních konfliktů, že postavám každý drobný čin, každou emoci či slovo snadno věříte. Věříte Adrienovi, který se potřebuje osvobodit od velkého trápení, jenž ho na svědomí trápí, i když dle válečných rozkazů vlastně jednal správně jako poctivý voják, věříte Anně, která zvolí cestu přetvářky a lží ve vztahu k rodičům, aby jim ve falešné iluzi mohla dopřát pocit štěstí po prožité tragedii, a zároveň s oběma dokážete naplno soucitit a fandit jim v překonávání překážek a rýsujícího se vztahu přes to neustálé tušení, že vztah poznamenán tak silnou tragedií nemůže skončit happyendem... věříte i náhlým záchvěvům nervů ze strany pana doktora či nápadníka Kreutze při prvním shledání člověka „nepřátelského“ původu pár dnů po válce. A ten film je zároveň i působivou studií o nejrůznějších dopadech války na člověka, se silným protiválečným apelem v sobě. „...a když jsme ty jejich syny pozabíjeli, zapili jsme to pivem...“                                                                              * * * Ačkoliv jsem se vzhledem k oné spočátku chladné atmosféře bál, aby film úplně nepostrádal emoce a v první polovině to tak občas i vypadalo, nakonec snímek ve mě ty emoce postupně dokázal vyvolat. Ozon je totiž neservíruje prvoplánově, nicméně vnímavému divákovi, který přistoupí na cestu pomalého odhalování zákoutí příběhu, nakonec jen stěží uniknou. I když se mi poslední záběr hodně líbil (a motiv objevujícího se Manetova obrazu Samovrah na mě zde silně působil), přeci jen mě zamrzel trošku náhlý závěr a dost otevřené vyvrcholení. Jinak jsem byl nadmíru spokojen a myslím, že mě Frantz úspěšně navnadí i na další Ozonovy filmy. [85%] (18.11.2021)

Krásný romantický film o následcích války na lidi a jejich vzájemné vztahy. Tentokrát Německo vs. Francie po první světové válce. Byla jsem zvědavá hlavně na Pierre Nineye, který opět nezklamal. Ale ani Paula Beer a další postavy nehrály špatně. Film je chvílemi hodně smutný, chvílemi trochu veselý. Do Německa přijíždí Francouz Adrien, aby našel rodinu mladého muže, se kterým ho pojí minulost. Zpočátku je přijat velmi chladně, ale později se vztahy vyvinou tak, až se zdají být ideální. Jenže není všem dnům konec ... (05.07.2017)

Prerábka filmu z roku 1932 "Muž, ktorého som zabil", ktorá nemusela nevyhnutne ostať čiernobiela, ale taká bola voľba režiséra a asi to aj viac sadlo na znázornenie doby. Škoda popisu k filmu, ktorý veľa odhaľuje, ale aj bez toho by som povedal, že film je predvídateľný. Keď príde Frantík do Nemecka, je jasné, aké sú jeho pohnútky od samotného položenia kvetov na hrob. Takže žiadne plánované prekvapenie sa nekoná. Odvtedy je to už len také hádanie, či sa z toho vykĺbi podarený romantický vzťah v obraze doby alebo nie. Z filmárskeho hľadiska poctivá práca, film bol niekoľkokrát nominovaný a má Césara za kameru. Z diváckeho hľadiska kvalitné zžitie sa s postavami, je tu sonda do francúzsko-nemeckých vzťahov, ale pocitovo nič viac. Myslím, že dielo malo na viac než len takmer dve hodiny melanchólie. (04.12.2021)