Tři billboardy kousek za Ebbingem

| Rozpočet: 12 miliónov $ | Tržby: 159,2 miliónov $ | Film, o ktorom sa ťažko píše, musí sa vidieť. Kto pozná McDonaghové filmy, vie, že je potrebný špecifický nadhľad, aby si mohol film naplno užiť. To, či príbeh a spracovanie sa niekomu páči a niekomu nie, je vec subjektívna. Ale jedno sa musí uznať: Tí herci na place to dávajú kruto dobre, a už len preto sa 3 billboardy oplatí vidieť. (17.01.2018)

Tri billboardy kúsok za Ebbingom rozprávajú príbeh ženy, v ktorej sa po určitých udalostiach vytvorila sila nútiaca ju bojovať za akúkoľvek cenu. Ak už však bojujete pridlho a nič sa nemení, niekedy je lepšie vzdať sa a nechať to tak. Aj keby to mala byť tá najťažšia vec, akú v živote musíte spraviť. Pretože to je jediné riešenie, ktoré vám umožní žiť ďalej. Nie len prežívať, žiť. Podrobnejšie tu. (22.01.2018)

Martin McDonagh zase dokázal napsat i natočit něco skvělého. A tím by vlastně mohl můj komentář skončit, protože čím méně o filmu divák ví, tím více si ho užije. Mám rád tyhle krásně nečitelné příběhy, ve kterých se každou chvíli může stát něco naprosto nečekaného, a byl jsem u vytržení, když jsem mohl sledovat úžasnou Frances McDormand a jako vždy vynikajícího a opět úplně jiného Sama Rockwella. A tím už opravdu končím. (18.01.2018)

"Už jsi vyvěsila ty billboardy, abys nasrala poldy?" Vyvěsila, nasrala, zapálila jim stanici a ještě šla na rande s trpaslíkem. Mildred byla zkrátka fajn, šerif Willoughby byl taky sympaťák, ale nejlepší byl "mučitel negrů" strážník Dixon. Mně se to tedy dost líbilo, i když celé to vyšetřování šlo tak nějak odnikud nikam, ale bylo zajímavé sledovat, co dokáží tři růžové billboardy na místě, kudy nikdo nejezdí. Že nic? I já jsem si to myslel, ale scénárista rozhodl jinak a to je dobře. (29.03.2018)

(1001) Olala, don't funk with my billboardy. Musím o tom ještě přemýšlet a čekala jsem něco trochu jiného, což není chyba samotného filmu. Možná se mi časem rozloží, o čem to bylo. Vývoj postav nepochopitelný v daném časovém rámci. S některou doprovodnou hudbou jsem měla mírné problémy, zejména s těmi písničkami, kousky napsané Carterem Burwellem jsou the top. A ještě mi tam neseděla spousta podivných detailů, jakože třeba v rámci poslední scény v autě je z jednoho úhlu vidět ve tváři Frances spoustu nervozity, pohybuje pusou a sahá si rukou na tvář a hned v dalším navazujícím záběru z jiného úhlu je její obličej kamenný, nehybný, ruku má někde jinde... Nevím, no. Ve filmu o niterním prožitku mi takovéhle věci přijdou přinejmenším velmi rušivé. Nebo třeba celá ta scéna, kde všichni jako jedna šťastná klaka vylepují na shořelé billboardy duplikáty plakátů je náladou a vším úplně mimo kontext všeho, co se zatím stalo, a ze zpětného pohledu i co se ještě stane. Takové skoky a výkyvy mi dost maří snahu se na film napojit, respektive celý projekt ve mně vytváří velmi nedefinovatelný dojem. Ještě před měsícem bych nemyslela, že něco takového řeknu, ale já teď držím pěsti tomu Dunkerku, ať vyhraje, co se dá. (Lucas Hedges zase skvělý, ten mi udělal velkou radost.) (05.03.2018)