Tajemná vražda na Manhattanu

Tak Wudy Allen jednak v akomsi rozhovore uviedol,m ze uznava reziserskeho velikana Ingmara Bergmana - no a podla mna Bergman rezisersky W. Allena hodne ovplyvnil. Tuna reziser W. Allen natocildalsi svoj genialny krimi film, kde sa riesi Vrazda. V takom Radio days 1987 sa neriesilo, nic, len akasi nostalgia za starymi radiami - a podla mna to bol teda ubohy namet na film, a bez ohladu na to, ze Allen bol a je talent, som film zjebal pod ciernu zem a myslim si, ze ide o kurevsky precenovane dielo. Tuna vsak Allen trafil hlavicku po klinci, teda pardon, to mi zase uslo, samozrejme naopak. do cierneho, film ma tah na branku, dialogy su perfektne, a ako je tomu u Allena zvykom, nechyba inteligentny humor. Niektore Allenove filmy su nudou aj pre mna /What´s Up, Tiger Lilly 1966, Interiery 1978 Zari 1987, Nepijte vodu 1994/, ale tu nuda bola nekompromisne stalacena a a nedostala sancu. Fakt ako, Zelig, Vsechno co jste chteli vedet o sexu ale blai jste se zeptat, tento Manhattan- to su genialne filmy slavneho neurotika : 100 % (29.08.2017)

Klaustrofóbia a mŕtvola, to je neurotikov sen. .. povedal svetoznámy klaustrofobik v zaseknutom výťahu a pozeral sa pri tom na svoju mŕtvu susedu. Zbožňujem tie Allenove hlášky, ktoré z neho vždy výjdu len tak .. prirodzene, medzi rečou. Príbeh mal poriadnu šťavu až od polovičky, od polovičky sa na chvíľu zo mňa stala napätá neurotička. Bavila som sa. (17.05.2017)

Ach jo, jasne že sa nehezky vyopakujem, ale nóó..... tie dialógy, TIE dialógy, TIE DIALÓGY !! !! :-) Čo vám budem povídať, už len to, že mám chuť okamžite si to šupnúť znovu, že v tých **** som moc, moc neistá a že.... kolosy ako N.Y. ma nepriťahujú, nie, mne stačí naša Banská Bystrica že áno:-)), áále..... kvôli Woodymu na ten Manhattan raz stopro vyrazím.... a .... budem hľadať výkladného neurotika do svojho sprievodu, o tom žádná..... (Už teraz som vzrušená:_)!!) (02.05.2009)

WOODY na tri spôsoby : Za písacím strojom, kde píše, na režisérskej stoličke, kde režíruje, a nakoniec je pred kamerou, kde hrá. A z týchto troch možných variant ma asi najviac zaujal maximálne len svojou filmovou zápletkou, ktorú spísal s Marshallom Brickmanom, a tá vypovedá o tom, ako sa vlastne veci majú s tou mŕtvou susedkou... ? Neponúknem ďalšie indície, ktoré by zbytočne prezradzovali hlavnú pointu, ale poviem iba to, že je to poriadne zamotané, a každou uplynulou filmovou minútou sa odkrýva TAJOMSTVO, čo sa v skutočnosti skrýva za nepríjemným pocitom, ktorý má postava Carol Lipton tesne potom, ako uvidí udalosť, ktorá jej čochvíľa nedáva vôbec spávať, a starého budieva o jednej ráno... Stáva sa ňou posadnutá, a postupne oboznamuje všetkých kamarátov, včetne svojho chlapa, že tu niečo nie je v poriadku... / Neurotik nakrútil detektívku s pomerne komediálnymi prvkami, ktorá ale obsahuje nepríliš dobrú kameru Carla Di Palmu (Kde ste nechali Gordona, p. Allen ?), a tak som nemal ani čo poriadne obdivovať, ako to robím zvyčajne, keď nič, tak aspoň si vážievam prácu kameramanov, trochu mi to vynahrádzala zapálená DIANE, na ktorú je radosť sa pozerať, ako ide vyriešiť jednu kriminálnu záhadu. Priemerný film, ktorý má k dispozícii pár scén, čo zlepšia náladu, ale sám o sebe, nie je bohviečo ! (06.05.2018)

„Věřil bys tomu? Někdo zabil 12 lidí. Rozporcoval je a snědl.“ / „Tomu říkám alternativní životní styl!“  Několik dobrých hlášek a bonmotů, které Woody Allen jako obvykle vložil do dialogů, jeho přirozené herectví ve dvojici se skvělou Diane Keaton (byť chvílemi mi jejich dlouhé konverzační smrště v nervní náladě obou protagonistů připadaly i otravné), vtipné absurdní situace a nápad detektivky na pozadí manželského vztahu. To činí film příjemně sledovatelným a často zábavným, ale i tak můj celkový dojem a zážitek nejsou příliš výrazné. Možná je to tím Manhattanem, který jsem si (alespoň skrze filmy) oproti Allenovi nezamiloval, možná i tím, že klasická detektivka se pro mě s léty a počtem viděných filmů začíná stávat méně oblíbeným žánrem. Nicméně hlavní vinu dávám zpracování, které na mě z Tajemné vraždy místy budilo až dojem poloamatérského filmu a to jednak pro často otravně rozlítanou digitální kameru à la Dogma 95 (jakou překousnu v dramatu s hutnou atmosférou, ale v komedii mě dost iritovala), tak i pro zvláštní práci s hudbou, když tu najednou i klasický dialog začal naplno přehlušovat hlasitý bigband. Jediná scéna, v níž jsem vnímal dřívější nápaditost a zručnost typickou pro Allena jako režiséra, tak přišla až k závěru s přestřelkou v kinosálu během filmu Orsona Wellese. [65%] (18.03.2023)