Zahradnictví: Rodinný přítel

Keďže som nepochopil prvý diel tejto trilógie, pozrel som si film o filme a tam mi bolo vysvetlené, že 1. diel je o Protektorátu Čiech a Moravy, 2. diel o komunistickom puči a 3. diel všeobecne. A tak sa vrhám na prvý diel z obdobia protektorátu. Z neho mi utkveli v pamäti zlí gestapáci, ktorí ani neviem prečo zobrali takmer všetkých chlapov z rodiny. Predpokladajme, že išlo o odboj. Ináč celý ten protektorát bola prechádzka ružovou záhradou a takmer nič sa nedialo, ženy s deťmi si žili v blahobyte a na nič sa nehrali. A zrazu hop a sme po oslobodení, vojak Červenej armády sa prechádza s koňom po vile a je veľmi hladný, prečo vošiel s koňom do budovy sa nedozvieme. Ďalším paradoxom je odsun Nemcov z Čiech, nemyslím, že by to bolo spojené s dobrovoľnosťou či odísť dnes alebo až o týždeň. No a na záver máme záber ešte z Terezina a nič nehovoriaci film, ktorý mal vysvetliť obdobie Protektorátu, nám nič nevysvetlil. Takže na dvojku sa už nechystám, stačilo. (05.09.2018)

Spíše než na klasickou filmovou trilogii to se Zahradnictvím vypadá na filmový seriál. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč by Hřebejk s Jarchovským v tomto filmu představovali takovou spoustu postav, které nakonec děj nejen že nijak neovlivní, ale klidně z něj zmizí a ničemu to nevadí. Snad na ně dojde příště. Jinak se mi Rodinný přítel ovšem líbil a obzvlášť Martin Finger v něm potvrdil, jak skvělý herec je. Aně Geislerové to s Ondřejem Sokolem pěkně šlo a proti dlouhé vánoční scéně nemám vůbec nic, protože působila pěkně autenticky a dýchala z ní ta atmosféra, jaká z ní snad dýchat měla. (06.12.2020)

Potenciálně silná (byť totálně neoriginální) zápletka utopená v nesmyslně masivní stopáži a hlavně rádoby distingovaným, ve výsledku však jen téměř nevzrušivým stylem vyprávění. Postava Ondřeje Sokola je charakterově čistá jak lilie, Mirek Dušín ve srovnání s ním působí jako zfetovaný sadistický pedofil, masturbující nad obětmi holocaustu. Jako tv film na jeden večer vcelku ok, jako kino záležitost od renomovaných tvůrců je tohle utahané melodrama ale kapku fail. 50 % (09.09.2018)

Vypelichané melodrama s amputovanou hlavou. Deset minut jsem smál představě Ondřeje Sokola o charakterním herectví, zbytek nesoudné stopáže meditoval o tom, jak může v roce 2017 udělat kdysi soudné tvůrčí duo něco tak chatrného. Takže: za prvních 10 minut se stane cca pětinásobek toho, co ve zbytku filmu. Hodinu a půl sledujeme bezkrevnou čechovovskou variaci, z níž protektorátní všednost vyznívá jako trýznivá nuda, kterou zpestří jen nechtěně pedofilní etudy strýčka Jiřího a momenty, kdy si Sokol a Geislerová v duchu šestákových čtení pro paní a dívky sdělují, že k sobě asi cítí něco náklonnost a že to teda asi nebude tím, že pan Jiří jest věrný rodinný přítel. Neděj některých rodinných seancí pro jistotu opakuje i voiceover. Cudný ráz jednoho domu se třemi sestrami naruší vpád Sabiny Remundové, který byl původně nejspíš zamýšlen pro nerealizovaný film Slunce, seno, protektorát. Když už se zdá, že budeme 130 minut sledovat jen ketaminové rodinné sedánky s příšerně prkennými promluvami, udeří velké drama, protože se vrátí někdo, koho postavy nečekají, ale čeká ho divák, protože nejspíš ví, že je to jako ten "Kodet z Pelíšků, ale mladej". Hrozící drama ovšem Jarchovský zdárně zažehná tím, že jednu z postav nechá umřít na tyfus, což nám jiná postava sdělí krásným voiceoverem, v němž slovesa končí na libé archaické -ti. Tahle zborcená struktura se spoustou nedějových míst svádí ke spekulacím, že se Hřebejk režijně pokouší o artové kouzlo všednosti, jaké známe třeba z filmů Hirokazu Koreedy. Jeho režijní vedení je nicméně totálně mrtvičné a ne, insitní motivy draného peří a občas rozklepané snímání z ruky nepokládám za režijní koncepci. Když už se zdá, že válka, která subjektivně trvá 30 let, konečně končí a film s ní, připomene nám potitulková scéna, že jsou tu stále dilemata, které musí řešit zbytek trilogie. Rodinné kroniky nám mají připomínat tíhu plynoucího času. Zahradnictví nám připomíná, že není nic horšího, než když místo času filmového pocítí divák existenční tíhu své prdele na sedačce kina. Pro mě je tohle nové dno tvůrčí dvojky, která kdysi podobný žánr uměla udělat s lehkostí a humorem. [ano, řemeslně je to samozřejmě v pořádku a za prvních snesitepných 15 minut přiznávám tu původně odepřenou jednu hvězdu, jsem, podobně jako Ondra Sokol, "dobrý člověk"] (26.04.2017)