Všichni dobří rodáci

Všichni dobří rodáci jsou dost těžký a těžko stravitelný film nejenom pro Čecha, ale všeobecně pro každýho. I když pravda, na Čecha to bude mít daleko větší dopad. To nejdůležitější na tomhle filmu je vlastně samotný příběh, na kterém tvůrci pracovali prakticky dvacet let, takže vlastně vím, že ve filmu nebude žádný nesmysl, ale krutá realita, kterou ve filmech málokdy chci vidět, ale hodí se pro to, aby si člověk udělal obrázek o té době. Ale co o té době, já bych dokonce řekl, že to, jak se chovali rodáci po válce se nijak zásadně neliší od toho, jak se lidé k sobě chovají na českých vesnicích v dnešní době. Stačí, aby přišel jeden zásadní problém, který národ rozdělí na dva tábory a jsme u toho na novo, což se teď při prezidentských volbách vlastně prokázalo. U Všech dobrých rodáků oceňuji především krutou realitu, náhled na českého člověka, který je sice v české kinematografii dost častý, ale nikde není tak syrový, jako tady. Všichni herci předvedli to nejlepší z celé jejich herecké kariéry, ale i přesto mi jako největší problém dělalo to, jak těžkopádně byl film natočený. Hrozně těžce se mi na to koukalo, některé nekonečné scény ne a ne přestat. Právě proto nedokážu téhle těžké sebereflexi českého národa dát pět hvězd. (24.02.2013)

Nemilosrdná obžaloba kolektivizačních procesů 50.let, kdy komunistický režim šel i přes mrtvoly. Mrazivý, zvolna gradující děj. Kameraman čaruje, herci hrají jako o život (hlavně Menšík jako Jožka Pyřk je nezapomenutelný). Závěrečné rozhřešení ve stylu "co bylo, to bylo" zanechává v divákovi pocit lítosti nad zmařenými životy a zníčeným dílem několika generací sedláků. Reakce režimu po roce 1968 byla logická - přísně zakázaný, trezorový film. (03.05.2003)

Kdybych chtěl napsat alespoň trochu výstižný komentář, složím místo něj báseň. Jasného film je nádherná a krutá báseň, balada. Jen s tím rozdílem, že v baladě je vina a trest, zde jsou trestáni nevinní. Nebo jinak, vinní, ale z pohledu moci, která vládne. Svobodní, nepřizpůsobiví, hrdí, čestní, nezlomní ( zpočátku). Ty je třeba ztrestat, zlomit, zformovat. Neskutečně krásné poetické obrazy české krajiny ( na výtvarné stránce filmu se podílela, jak jinak, Ester Krumbachová) se střídají s výjevy, které svou syrovostí mrazí. Nekonečné vlnící se lány, ptáci v křoviskách, sníh sfoukávaný ledovým větrem z oranice. Přírodní scenérie - jakási intermezza - jsou předzvěstí věcí, které mají přijít. Věcí děsivých a strašlivých. Krutost moci se nezastaví před ničím. Zlomí i nezlomitelné. Důsledná obžaloba poúnorového režimu. Zavřu oči a vidím krajinu plnou bohatství obhospodařovanou milující rukou člověka s půdou srostlého. Zavřu oči podruhé a vidím zničené hospodářství, kdysi prosperující statek v troskách a kopicích hnoje. Radoslav Brzobohatý vzpomíná na roli hlavního hrdiny jako na svoji životní. Mám obavy, že nejmladší generace nejspíše myšlenková hloubka filmu nedokáže plně oslovit. Kdo nezažil socialismus, asi hůře pochopí. Film skončil v trezoru a jako odporný plivanec režimu chápu seriál Rodáci, který natočil na sklonku 80.let prominentní režisér J.Adamec podle knih J.Matějky. Název jako by odkazoval k Jasného filmu, ovšem seriál je naprostým odpadem..... (16.08.2010)

Pri filme Odchádzanie v daždi Martina Hollého som čítal komentár, že s látkou kolektivizácie sa lepšie vysporiadal Jasný vo Všetkých dobrých rodákoch. Ja by som skôr povedal, že úplne inak a je na oboch filmoch jasne vidno rozdielnosť našich kinematografií v minulosti. Hollého postavy sú ambivalentnejšie, i keď jeho film kolektivizáciu skôr obhajuje, zatial čo Jasný ide ako súčasť novej vlny systému navzdory. Lenže tu máme postavy dobré a zlé a ani epilóg na tom veľa nezmenil. Tí dobrí odchádzajú a tie svine sa držia. Chvíľami som sa cítil ako v Troch orieškoch pre Popolušku, lenže to je bezpredmetné, keďže tá vznikla neskôr. Rodáci majú napriek vrodenej českej hřejivosti od nej však stále omnoho ďalej, ako sme zvyknutí. Rodáci sú klasika, Odchádzajúci v daždi nikto nepozná, aj na tom vidno, aký prístup majú diváci radšej. (16.12.2013)

Ani ne tak nezřízená bezohlednost znárodňování, ale spíše koncentrát povahových charakterů českého človíčka do podoby beskydské vesničky, se stávají předmětem kritiky (ale i oslavy) této Jasného epické fresky, která ve třetině bere slova, posléze dech a nakonec superlativa. Tak mohutný potlesk od tak skromné návštěvy jsem v kině ještě nezažil. (07.06.2007)