Neúplné zatmění

Opět se mi potvrdilo, že Jaromil Jireš patřil k nejlepším českých režisérům a je s podivem, že takto kvalitní filmy jsou u nás téměř neznámé a nedoceněné. Neúplné zatmění patří k dalšímu z filmů z nemocničního prostředí, které mají v československé kinematografii bohatou tradici. A stejně jako třeba Směšný pán nebo Městem chodí Mikuláš oplývá hustou pochmurnou atmosférou a výbornou kamerou. Herecky zde, s vyjímkou hlavní představitelky, vyčníval Oldřich Navrátil, který si střihl roli psychologa plného navrátivšího se entuziasmu naprosto bravurně. (16.12.2010)

Psychologické filmy mám rád, i když tenhle přišel pro mne ve chvíli, kdy bych psychologa sám potřeboval... Vytkl bych mu jen dvě drobnosti. Zpočátku to bylo střídání časových rovin, které posléze vymizelo; kdo příběh neznal (námět byl dle skutečné události pádu děvčete ze řetízáku), tak určitou dobu tápal. Posedlost psychologa Navrátila mi chvílemi připadala vůči naší hrdince trochu pedofilní, no, ale ve čtrnácti letech... Výborný byl moment, kdy člověk začal během semináře v Brně tápat, zda osud hrdinky nebyl pro našeho vědátora jen záminkou k jeho vlastnímu úspěchu. Ale kdo ví, možná, že ano... Celým filmem se prolínalo hledání vlastního ega, nedůvěřuji však příliš působení psychologů na lidskou osobnost, a tak nevím, zda je možné, že dívka, která je na psychickém dně a touží skočit z balkónu, během filmu sebere tolik seběvědomí. Nechtěl bych na sobě a na svých bližních něco takového, jako je ztráta zraku, zažít. (11.04.2016)

Nic proti Kachyňovým "dětským nemocničním" filmům (Už zase skáču přes kaluže, Počítání oveček), ale tenhle film je podle mě tak o jednu až o dvě třídy výš. Je dramatičtější, ale nepostrádá ani jistou poetiku a citlivost ve vyprávění. Pro mě jednoznačně jeden z nejlepších ČS filmů 80.let. Mimochodem: Poslední věta v obsahu od distributora je blbost. (20.01.2011)

Jeden z hodně zdařilých a hodně nedoceněných filmů Jaromila Jireše nás zavede do ústavu pro zrakem postižené děti a do nitra dospívající dívky Marty. Ve své hloubce dost depresivní a Jirešem citlivě podaný příběh se naštěstí jakousi pomyselnou cestou ke světlu odlehčuje příchodem mladého psychologa v podání úžasného Oldřicha Navrátila, jehož dialogy s postiženou holčičkou nešetří originální motivací. Vlastně o tom tenhle snímek s příznačným názvem Neúplné(!) zatmění je - být znovu přiveden ke světlu poznáním a objevením vlastního já. V zásadě bych i souhlasil s podanou filozofií, nač mi je mít v hlavě odpověď na otázku, jak se jmenuje nejvyšší hora v Austrálii, když neumím najít odpověď na otázku, jak se cítím. Takže moje pocity z filmu: smutek, úzkost, chvilková deprese, očekávání, během scén s přísnou pečovatelkou s drsnými metodami (v podání Blanky Bohdanové) docela nervová tíseň, ale s příchodem pana Navrátila také úsměv, v jedném momentu přímo výtlem. ;-) Celkově od počátku velké zaujetí, pocit zásahu ze silného tématu a poutavého zpracování, a v závěru trochu lítost z tak náhlého konce. Zatímco u některých filmů nabývám pocity přílišné rozvláčnosti napříč dlouhou stopáží, myslím, že zde naopak tak skvělé rozehrána zajímavá témata mohla pokračovat po necelých 80ti minutách klidně ještě nějaký čas dál... 85% (Československá filmová výzva) (11.04.2019)

Film se rozbíhal dost těžkopádně a nezáživně, postupně to ale začalo dostávat zajímavější tvář. Své poslání ale asi splnil, aby si člověk uvědomil, čím musí procházet lidé (nejen děti), když ztratí zrak. I když i tak to asi záleží především na empatii každého, přičemž vůbec nejde jen o obyčejný soucit.  Ovšem zápletka s psychologem mi přišla až příliš uměle vykonstruovaná a chtěná, stejně jako téměř zázračně znovunalezené sebevědomí hlavní hrdinky. Ale i tak jde o vcelku sympatický a potřebný počin. (14.03.2023)