Mise

Roland Joffé za pomoci brilantní Mengesovi kamery ( oscar nemohl být v lepších rukou ), nádherné Morriconeho hudby a EXCELENTNÍCH hereckých výkonů Roberta De Nira a Jeremy Ironse rozehrává příběh EPICKÝCH rozměrů. Film o vině, pokání, odpuštění ( v podobě De Nira ) a v druhé části o střetu dvou světů, POLITIKY na straně jedné a náboženské víry a svobody na straně druhé. Joffé nikam nespěchá a tak si můžeme v klidu vychutnávat tento velký příběh protknutý nádhernými scenériemi jihoamerické džungle za zvuků božské Morriconeho hudby. HODNĚ SILNÝ ZÁŽITEK! (15.10.2009)

Veľký ľudský Príbeh z čias kolonizácie a kristianizácie Južnej Ameriky. Životné osudy dvoch hlavých postáv Rodriga Mendozu (De Niro) a otca Gabriela (Irons) sú ako dve rieky, jedna divoká a nespútaná, druhá tichá, ale rovnako nekompromisná, ktoré sa spoja v mohutný veľtok, aby sa vzápätí spoločne zrútili do priepasti ako hučiaci vodopád... Plus nezabudnuteľne krásna hudba. (04.04.2005)

Skvostná výprava nejen za pokáním nás zavádí do kolonií v Jižní Americe, kde se tamní obyvatelé brzy stanou svědky stále větších konfliktů mezi Španělskem a Portugalskem a narůstajícím strachem z rozmachu jezuitského řádu. Vznětlivého žoldáka a obchodníka Mendosu tíživé výčitky zavanou až k idealistickému Gabrielovi, který mu pomáhá obrátit se k víře. Morriconeho okouzlující hudba (několik skladeb si léta projíždím ve svých sbírkách) a Mengesova opulentní kamera ční vysoce nad režií Rolanda Joffé, která nikam moc nespěchá (což je někdy i na škodu) a prakticky i nad celým příběhem. (20.06.2009)

De Niro a Irons předvádějí úžasnou hereckou extratřídu při krásné Morriconeho hudbě. Ta je opravdu skvostná (a po letech musím říct, že její živá varianta, v rámci koncertní šňůry mistra, je ještě působivější). Režii Rolanda Joffého se v jeho mistrovském kousku nedá nic vytknout a působivá kamera předkládá pohledy na skutečnou přírodu. Pohled na náboženství, který si celou dobu okatě říká o svojí nadčasovost, ale daří se mu to. Škoda, že jde o tolik zapomenuté dílo... (28.06.2005)

Nikdy jsem neměla křesťanství zrovna v lásce, po shlédnutí Mise ale musím své tvrzení trochu poopravit; proti křesťanství jako takovému nic nemám, nedokážu ale vystát církev a její zásahy do světové politiky. Cožpak by někdo Ironsovi a jeho postavě dokázal vyčítat ušlechtilé pohnutky? Cožpak by někdo De Nirovi mohl v závěru spílat za to, že se ve jménu víry vrhl do boje, ačkoliv minuty před tím přísahal, že už krev neprolije? Za hudby Ennia Morriconeho (právě sháním soundtrack) se vám ale do hlavy dostane hlavně jedna myšlenka, totiž "Nebylo by jim lépe, kdyby nás nikdy nepotkali?". Mise nutí člověka přemýšlet, někdy je pro ateistu, jakým jsem já, až trošku moc překřesťanzována, mohlo by se zdát. Ale už jenom za ten moment, kdy seňor De Niro zabíjí strážce a uvědomuje si, že se ve jménu něčeho vyššího stal znovu tím člověkem, jehož stopy se ve své mysli snažil potlačit, za ten pohled do očí, odevzanost a odhodlanost v jednom, Misi jakoukoliv náboženskou agitku ráda odpustím. (04.05.2008)