Mise

Tento snímek je takový skrytý klenot. Jméno režiséra jsem nikdy předtím neslyšel, o to víc mě udivuje fakt, že studio muselo na natáčení věnovat nemalé finance. Film je dokonale řemeslně zvládnutý po všech stránkách. Díky překrásné kameře, máme dojem, že nahlížíme do pravého pozemského ráje, plného nádherných scenérií. Příběh je taky velmi silný, velmi skvěle je napsána postava, kterou zde ztvárnil De Niro. Bouřlivý španěl, nejdříve obchodník otroky, posléze vrah a na konec bojovník za spravedlnost. Jeho proměna je díky jeho prudké povaze tak nějak logická. De Niro je herec první kategorie a stejně tak Jeremy Irons. Úžasná je i hudba, i když někdy mi nesedí její zasazení do filmu, kdy v pějí v kostelech sbory. Přeci jen soundtrack prostě nazpívali profesionální zpěváci. (25.01.2007)

Diametrální odlišnost obou polovin tříští v konečném efektu celkový výsledek na ještě menší kousíčky. Ta první je dokonalá. Naprosto uchvacující zachycení proměny jednoho člověka pod vlivem tíhy vlastního svědomí a křesťanské nauky, které je navíc podpořeno mistrným hereckým výkonem „seňora“ Roberta de Nira, bere dech. Zvláště při započtení výtečného kontrastu mezi domorodými indiány a evropskými osadníky. Jenomže druhá polovina radikálně změní úhel pohledu. Politický souboj koloniálních mocností na území Jižní Ameriky, Španělska a Portugalska, mezi něž se samozřejmě dere i samotná římskokatolická církev, jde úplně proti proudu předchozího vyprávění a celé to začne ztrácet na výmluvnosti, spádu a vlastně to začne být nepříjemná nuda. Vše navíc začne směřovat k nepřekvapivé závěrečné bitvě, která i přesto, že má „něco do sebe“, nedokáže popřít vlastní samoúčelnost. Bohužel, i nádherných obrázků jihoamerické džungle hraničících s kýčem, se zde taktéž nedostává, což částečně vynahrazuje působivá Morriconeho hudba. Jenomže zavřít oči a poslouchat? Vzhledem k první polovině je mi mého hodnocení i líto, ale s přihlédnutím k té druhé s tím nemůžu bohužel nic dělat. (30.09.2005)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

Další nezapomenutelná role Roberta De Nira, který ztvárnil obchodníka s otroky, který v souboji o ženu zabije svého bratra, přesouvá se do kláštera, kde zdrcenému muži nabídne kněz Gabriel (Jeremy Irons) , aby se s ním vydal na nebezpečnou misijní cestu. Roland Joffé není moc známý režisér, ale tímto snímkem si ho budu pamatovat navždy. Za zmínku určitě stojí Oscarem ověnčená kamera, která je překrásná a božská hudba Ennia Morriconeho. Díky tomu, že snímek není moc známý je zároveň hodně nedoceněný, bohužel, protože i když nevyznávám žádné náboženství, tak tenhle snímek osloví každého........ (25.01.2008)

Divokou přírodou, omotán tlustým lanem, vleče muž obrovské závaží ne však tíživější, než je jeho svědomí ze zabití bratra, padá, jeho břímě ho strhává, ale on znovu vstává a postupuje dál v cestě pokání až do místa, kam je pozván a kde je mu odpouštěno - i těmi, které lovil. Po boku kněze buduje misii, která pralesní neznabohy napřed "polidští", dá jim Boha, víru, řád, aby pak někdo jiný přišel a opět ve jménu Boha - protože On má svoje záměry - jim to vzal. V té chvíli se jejich cesty a způsoby, jak se bránit, rozcházejí a i když jsem v tomto případě byla na straně Mendozova (De Niro) přístupu, jednání otce Gabriela (Irons) mi nebylo nepochopitelné a nepohrdala jsem jím. Tenhle úchvatný film navozuje spoustu otázek ("nebylo by těm divochům líp, kdyby nás nikdy nepotkali?") i odpovídá (bylo!), často je ale odpověď na divákovi a jeho vlastním srdci, a já nemůžu než tuto "misi" s výtečnými herci, opulentní kamerou a Morriconeho jímavou hudbou všem, kteří nevidí jen černobíle a nevadí jim, že myslet někdy trochu bolí, doporučit. (26.11.2005)