Režie:
Antonín KachlíkScénář:
Vladimír PáralKamera:
Josef IllíkHudba:
Ladislav ŠtaidlHrají:
Eva Tučková, Lenka Kořínková, Josef Somr, Magdaléna Weigertová, Jiří Krampol, Pavel Rubeš, Jana Ebertová, Zdeněk Šavrda, Henrietta Kohoutová (více)Obsahy(1)
Psychologický příběh o nespokojených jedincích, kteří pohrdají životními stereotypy těch druhých, vytvářejí si však své vlastní. Tulák životem Kazan a Viola, která se vždy spokojí jen s ideálem, vytváří nesourodou dvojici, která ale nakonec nachází to pravé. (oficiální text distributora)
Recenze (23)
K tomuto filmu mám zvláštní vztah, promítal se totiž první večer po přestěhování našeho vesnického kina do nového kulturáku. Ovšem vidět se mi ho podařilo až po 42 letech a jenom stažený z Youtube, navíc ve verzi oříznuté z původního širokoúhlého formátu na akademicko-televizní (4:3). Samotný film jsem ani po těch letech nějak nepochopil, i když v sedmdesátkách jsem vyrůstal - byť poměrně daleko od severních Čech. Neznaje knížku, ztrácel jsem se v ději-neději, poskládaném z většinou na sebe nijak nenavazujících scén. Nepochopil jsem název filmu, jeho předlohy i ústřední Kornovy a Štaidlovy písničky, která je nakonec z celého filmu nejlepší, byť její text se samotným dějem ani svým názvem nijak nesouvisí. Zpívaná zazní hned na samém začátku během úvodních, graficky neotřele provedených titulků a mnohoslibných záběrů domácího opalování. Dál už to jde z kopce. Zmíněná písnička se ještě několikrát opakuje v orchestrální verzi (kdykoliv se vejde do nějakého podniku, pouštějí tam pochopitelně právě ji), jednou je dokonce v dalším podniku provedena živě, přičemž kamera zálibně zabírá jak sedmdesátkově okouzlující Jitku Zelenkovou, tak otřesně vystylované hudebníky Ladislava Štaidla a Felixe Slováčka. Záběry s nimi, předznamenané rovněž už v úvodních titulcích, mě budou strašit ještě hodně dlouho. Jediný pan Somr mi zde přišel jakž takž sympatický a jeho postava dobře zahraná... ()
Není to žádný literární ani filmový skvost, herecky, s výjimkou Pepíčka samozřejmě, taky žádná sláva, ale mám k tomu filmu osobní vztah. Nostalgie, hudba, mládí, jistá souvztažnost a hlavně určitý úsek života, prožitý v dějišti. Objektivně by to bylo asi 2-3, ale emoce hrají v případě hodnocení filmu prostě svůj vliv. ()
Jsou filmy, na které se (rádo a snadno) zapomíná. Toto je přesně jeden z nich. Jedním slovem: Kachlík. Druhým slovem: marast. Filmový, ideologický a všeobecně dobový. Pseudoproblémy, pseudolidské vztahy, pseudoidylický život normalizačního husákovského socialismu. Párala opravdu nemusím. Tohle se snad ani nedá hodnotit. ()