Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Mistrovské psychologické drama Ucho, otevřeně obžalovávající totalitní režimní praktiky, bylo natáčeno ve svobodnější atmosféře na sklonku šedesátých let, k divákům se však snímek dostal až po roce 1990. Náměstek ministra a jeho žena (Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová) si už přivykli neustálému špehování a odposlouchávání státní bezpečností. Dokonce i doma mají slídivé „ucho" zaznamenávající jejich rozhovory. Jednou ale po pozdním návratu z vládní recepce ve své vile propadnou panice - vydedukují si totiž, že Ludvíkovi hrozí zatčení kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Během úzkostné, bezesné noci manželé proberou svůj vztah plný kompromisů, klamu a nelásky. S ránem přichází únava, vystřízlivění a děsivá realita: nic nekončí, ale pokračuje... (Bohemia MP)

(více)

Videa (2)

TV spot 1

Recenze (572)

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Brilantně propracovaná atmosféra strachu. Na člověka dolehnou stalinistické praktiky, kdy si nikdo nemůže být ničím jist. Není to žádná sranda být náměstkem soudruha ministra. A Radek Brzobohatý i jeho tehdejší žena Jiřina Bohdalová zaslouží pochvalu, za ztvárnění svých postav, i když tehdejší režim (by) je jistě moc nepochválil. Ucho je všude, tak bacha co si povídáte! Nebo šup s Váma do trezoru! Na dvacet let! Nepodmíněně! ()

ClintEastwood 

všechny recenze uživatele

Ucho - to je politický, psychologický thriller, který má nadčasovou hodnotu. Kvůli tomuto snímku nedostal Brzobohatý roli majora Zemana, protože si to tenkrát u soudruhů rozházel. Každopádně, tento kousek patří k tomu nejlepšímu, co se urodilo v československé filmové zahrádce. Tak hezky potichu, ucho poslouchá... ()

Reklama

RHK 

všechny recenze uživatele

Oceňuji obrovskou odvahu režiséra, scénáristy, všech herců i vlastně všech autorů filmu. V roce 1970, kdy většina Čechů klopila hlavy pod tlakem normalizace, natočil Kachyňa úžasný film o jedné noci náměstka ministra a jeho ženy, kteří se vrátí pozdě večer domů po večírku se stranickými a státními špičkami. Doma je čeká jen tma, hluchý telefon, všudypřítomné odposlechy a tajná policie všude kolem domu. Film plný strachu ze zatčení, překypujících emocí a frustrace z nerovného manželství je hereckým koncertem pro živočišnou Jiřinu Bohdalovou a chladného Radka Brzobohatého... Podobně odvážně už snad jen Alexandr Solženicyn napsal v roce 1962 svou novelu z pracovního tábora - Jeden den Ivana Děnisoviče. Ukázka: http://www.sms.cz/film/ucho/ukazka ()

Karlos80 

všechny recenze uživatele

Všudypřítomné ,,ucho" poslouchá a zaznamenává... Jeden z nejdrsnějších a nejsugestivnějších československých psychothrillerů jaký jsem kdy viděl. Sugestivní a všudepřítomná atmosféra strachu a napětí a k tomu velice zvláštní a tajemná hudba od Svatopluka Havelky. V té době opravdu neobvyklý Karel Kachyňa. Film byl samozřejmě jak už zde bylo několikrát napsáno na dlouhá léta jen trezorovou záležitostí, podobně jako třeba Skřivánci na niti či Smuteční slavnost.Teprve v roce 1990 byl uveden do kin, kde diváci tehdá mohli na vlastní oči spatřit a poznat, jak působivá obžaloba totalitního systém (STB) byla napsána a natočena ještě před normalizací. Byla to opravdu velká herecká příležitost pro oba hlavní protagonisty. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová asi ve svých nejzávažnějších rolích jaký kdy sehráli ať už ve filmu či v divadle a role které do maxima plně využili. Jinak z odstupem času Jiřinku dnes vůbec už nemusím, dnes je její zaměření a herectví už úplně o něčem jiném..? Škoda. ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Pravý poklad se občas nedočká toho pravého zacházení, které by si po právu zasloužil. Ucho Karla Kachyni si jízdenku do trezoru na 20 let zajistilo už svým tématem a především dobou svého vzniku. Všichni angažování poměrně riskovali, ve finále ovšem realizace filmu zlomila vaz především spoluautorovi scénáře, autorovi původní filmové povídky i častému spolupracovníkovi Kachyni Janu Procházkovi. Procházka byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl jako autor zakázán, stal se obětí štvavé kampaně proti svojí osobě a po úmrtí na rakovinu v roce 1971 ve věku pouhých 42 let se stal jedním z mnoha, kteří se pravého ocenění dočkali až po sametové revoluci. Ucho se ostatně též mohlo pravého uznání a především významného statusu až po roce 1989.   Minimalistický prostor i obsazení, přesto velká muzika. Přesně takové Ucho Karla Kachyni je. Jeden z vrcholných zážitků československé kinematografie, který výtečně pracuje s atmosférou, klaustrofobii, paranoiou a především vedením dvou herců stěžejních herců. Tehdejší manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová se tehdy chopili o poznání komplexnějších postav, než se mohlo zdát, kdy přeci jen strach dělá svoje. V době svého vzniku mohlo jít o film, který by reflektoval každodenní strach mnoha občanů, po roce 1989 šlo už jen o vzpomínání na nemilou dobu, která byla (alespoň do velké míry) již pryč. Právě fakt, že přisluhovačům formálního totalitního režimu u nás není konec a praktiky jako právě tajné odposlouchávací nařízení se dodnes používají, ovšem přeci jen v Uchu zanechává nádech aktuálnosti a tím pádem ještě o ždibec větší sílu.   Sám Jan Procházka býval členem Komunistické strany Československa, kdy zkušenosti s ní otisknul právě do příběhu o náměstkovi ministra Ludvíkovi. Už samotným tématem pochopitelně musel tehdejší cenzory film pobouřit, komunistům ovšem Ucho nedělá milé jméno například už na večírku, který události filmu rozběhne a kde je naprosto očividné, že nezáleží na funkci, člověk může jednou nepatrně zaškobrtnout a vše je ztracené. Leckdo by mohl namítnout, že se Kachyňovi podařilo uplést z hovna bič, to by bylo ovšem troufalé. Ucho totiž možná není opulentní a vystačí si na povrchu s malém, pravá síla tkví ovšem právě uvnitř, přesněji v tom, jak skutečně graduje atmosféra téhle nepříjemné psychologické podívané, kterou upevňuje nejen neskutečně silný výkon Jiřiny Bohdalové, které by člověk ženu na dně psychických sil z fleku uvěřil.   Jak sebevíc poté vlastně může konec působit jako vystřízlivění a spása, na situaci ústředních hrdinů se v podstatě nic nemění. Ucho v podstatě nesází na pravý happy end, minimálně ne happy end v pravém slova smyslu. Těžko se vlastně dá věřit tomu, že by po tak psychicky náročné noci u Ludvíka a Anny náhle skončila paranoia či obavy. Doprovodná hudba Svatopluka Havelky už sama o sobě v průběhu filmu funguje poměrně mrazivě, jde ovšem jen o přimražení již tak nepříjemně mrazivosti. Ucho sice vzniklo v době a na místě, kde muselo automaticky dojít k zákazu, právě například snaha moderních filmařů o nepříjemné zpracování socialismu u nás často tak úplně nedopadá. Dá se přitom snadno věřit, že mnozí tvůrci čerpají právě například z Ucha (i proto, že jednoduše patří mezi elitu normalizačního filmového období), Ucho ovšem pořád mělo tak trochu výhodu v tom, že tvůrci to nepříjemné období zrovna skutečně prožívali.   Režijní uchopení Karla Kachyni přitom není kdovíjak okázalé, právě jeho tvůrčí uchopení ovšem ty pocity paranoie umocnilo. Vzpomínání na večírek, kde dochází k nepříjemným detailům na obličej, kdy každá tvář vyvolává tak trochu jinou emoci (a jenom tím podněcuje pocity nejistoty hlavního hrdiny), hravé kamerové pohyby či práce s osvícením a sem tam i obrazovou kompozicí, to je prostě radost. Nejdůležitější je ovšem právě to věrohodné zobrazení klaustrofobie a vedení dvou fantastických herců, kteří před kamerou skutečně dokázali pocit, že si šáhli na dno psychických sil. Při natáčení tak odvážného projektu se nejspíš přeci jen dali nervy krájet.   Ze všech trezorových filmů je Ucho jedním z těch nejslavnějších, dost možná právě i proto, že je nejspíš tím nejodvážnějším. Karel Kachyňa sice natočil i jiné velmi povedené záležitosti, Ucho přesto zůstane nejen jeho nejdůležitějším filmem, ale i tím nejpovedenějším.... () (méně) (více)

Galerie (13)

Zajímavosti (25)

  • Hneď ako bol film po okupácii "spriatelenými vojskami" dokončený, zmocnili sa ho sovietski ideológovia a uvádzali ho len v strážených projekciách ako doklad československej kontrarevolúcie. Na Kube platí ale jeho zákaz stále. (Raccoon.city)
  • Děj se odehrává v noci ze 17. na 18. července (jak lze odvodit z věty soudruha prezidenta po přečtení data na prstýnku: „sedmnáctého sedmý, soudružka Anna nelže“), to znamená o prázdninách. Přesto ale malý Luděk má jít druhý den do školy („vím, co chceš říct, není výchovné, když v podnapilým stavu vypravuju Luďka do školy“). (Melivor)
  • Na schodišti za prezidentem Novotným (Gustav Opočenský) stojí tehdejší představitelé Národního výboru v Kroměříži. (otík)

Související novinky

Letní filmovou školu odstartuje Bod obnovy

Letní filmovou školu odstartuje Bod obnovy

17.07.2023

Letní filmovou školu slavnostně zahájí v sobotu 29. července na české poměry nadstandardní žánrový snímek Bod obnovy. „Přesně po 60 letech (!!!) od premiéry legendární Ikarie XB1 se česká… (více)

Bořivoj Navrátil: 1933 - 2011

Bořivoj Navrátil: 1933 - 2011

01.11.2011

Po dlouhé, těžké nemoci zemřel dlouholetý člen činohry Národního divadla herec Bořivoj Navrátil. Kroměřížský rodák studoval na ekonomické škole v Jihlavě, následně na brněnské JAMU, kde absolvoval v… (více)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno