120 BPM

V žádném případě se nejedná o divácky atraktivní snímek, ale svou nepopiratelnou hodnotu určitě má. Poměrně velké množství dialogů mezi aktivisty z pařížské pobočky hnutí ACT UP na téma AIDS může spoustu lidí odradit hned na začátku od dalšího sledování, stejně tak i nepříliš vábné sexuální scény. Sama jsem s tím vším měla trochu problém, ale jsem ráda, že jsem to nevzdala a film dokoukala. 120 BPM přináší ucelený pohled na stav francouzské společnosti v devadesátých letech minulého století a bez přílišného citového vydírání ukazuje trpký konec jednoho milostného gay vztahu na pozadí protestů za práva LGBT, s nimiž se dodnes HIV pozitivita nejčastěji pojí. Vedle vcelku kvalitního scénáře mě zaujaly zejména herecké výkony hlavních protagonistů této neveselé podívané a výtečný dobový soundtrack. Jedním z opravdu silných momentů filmu je záběr na řeku zbarvenou do ruda, která zřejmě symbolizuje krevní řečiště, prokládaný těžkým dechem bolestmi ztrápeného Seana. Dále mi v paměti utkvěl obraz masy těl ležících protestujících s transparentními kříži na hrudích. (80%) (06.09.2020)

Film má přemrštěnou stopáž a myslel jsem, že éra filmů o AIDS už pominula. Ale BPM (znamená údery za minutu) je krásný film plný dramatu a humoru, lásky a politiky, argumentů a akce. Film zachytil velmi živě naléhavost a turbulence období, ve kterém epidemie AIDS řádila s plnou silou. Film říká, že život je láska, boj a radost být s druhými. Je to filosofická debata. Naděje v temných časech, balancování mezi životem a smrtí. Prázdná hudba a kouzelné taneční psychoscény odpovídá povrchnímu životu hrdinů. Scéna po hodině a padesáti minutách kdy jeden gay vymlaskne druhému umírajícímu na nemocničním lůžku penis mě trochu zaskočila, ale asi je to v téhle komunitě ve Francii běžné. Při sledování filmu 120 BPM si člověk uvědomí, že může soucítit s někým, s kým si myslel, že by dřív nikdy nesoucítil. Film proběhl našimi kiny a loni poměrně nečekaně zvítězil na festivalu v Cannes. Snímek je možná stejně důležitý, jako bylo drama Philadelphia o gayovi umírajícím na AIDS. Elektronickou hudbu, kterou poslouchali hrdinové už poslední dobou nemusím. (04.12.2019)

Obecně asi dobře zpracované důležité téma, nedá se tomu moc vytknout. Na mě to ale bylo přece jen moc dlouhé a v aktivistické části moc ukecané. Ač chápu, že činnost aktivistů byla potřebná, jejich činy pochopitelné (i když by se asi dalo polemizovat, zda na některé věci přece jen nešlo upozornit jiným způsobem) a že bylo třeba dát jim ve filmu prostor (protože zejména o tom měl ten film zjevně být), více mě zaujala osobní rovina zaměřující se na ústřední pár. Líbily se mi jejich rozhovory, intimní scény mě nijak nepohoršovaly, ba naopak mi přišly mnohdy velice působivé, vzrušující (a to jsem hetero). Ve filmu bylo také několik velmi dojemných scén (zase ale spíše v té osobní rovině). 75 %. (03.04.2021)

Film o politickém a osobním životě s AIDS, dokonale zachycený tep 90. let, totálně drtivá druhá polovina, závěr smích přes slzy, bouřlivé ovace, proto do Cannes člověk jezdí. Jdeme si počítat krvinky. Palčivá připomínka pozapomenuté (a stále aktuální) situace předminulé dekády, zároveň velmi bystrá reflexe vztahu aktivismu / intimity. Není to bez chyb, procedurál v první polovině se hodně opakuje, zabředává do nadměrných detailů, ale katarze to vykoupí bohatě. (27.05.2017)