Třpyt v trávě

Holka sa vasnivo zamiluje, vytriezvie a nasledne konci so zlomnenym zaludkom, teda pardom, hovori sa so zlomenym srdcom. Na filmove spracovanie je to fdobry scenar, Warren Beatty bol vzdy chlap, kulisy,  rezia, dialogy na urovni. Cim viac pozeram tento film, tym mam filmecek radsej a radsej. Oplati sa aj atmosfera Kansasu 20. rokov minuleho storocia. 76 % (16.06.2018)

Kdysi ještě filmaři dokázali točit filmy s velkým F. Nechybí v něm láska, vášeň, neštěstí, nechybí ale ani rozumný konec. Pěkných, opravdu pěkných 120 minut. Sledovala jsem také blížící se hospodářskou krizi a její vliv na obyvatele Kansasu. Sice velmi nenápadně, ale přece ovlivňovala životy všech i celý filmový děj. (27.03.2018)

Zpočátku trochu odvážnějšnější romantika mladistvých se postupně mění na vypjaté drama plné "velkých" emocí. Elia Kazan tímto filmem zasadil pruderní americké společnosti těžkou podpásovku. Mladiství hrdinové nejsou příliš ostýchaví (dívky se v podstatě dělí na „stydlivky“ a „prostopášnice“), ač je prohibice, alkohol teče proudem, církev je zevnitř rozežíranou institucí, která nevěří vlastním lžím, úplatky jsou zcela běžnou záležitostí (těch, kteří na ně mají), krach newyorské burzy pohřbí veškeré životní ideály některých zbohatlíků, atd. Ač se jedná primárně o romantický příběh, scénář postihnuje neobyčejné množství vedlejších témat vypovídajících o americké morálce, výsledkem čehož bylo zasloužené oskarové ocenění (ocenění v dalších kategoriích Akademie raději neriskovala). Třpyt v trávě je komplexním, provokujícím dramatem, které má i čtyřicet let od svého vzniku co říct, protože doba se mění, ale lidé zůstávají. Pozoruhodné jsou rovněž herecké výkony, poprvé zde zazářil Warren Beatty a pestrou (možná až příliš) pestrou paletu emocí předvedla Natalie Woodová. Právě ona dává v závěru pravý význam veršům romantického básníka Williama Wordswortha, které jsou ve filmu několikrát citovány. 85% (04.12.2006)

Další Kazanova skvělá dobová mozaika. Tentokrát vzal diváka na exkurzi na konec dvacátých let USA, tehdejší společnost ukázal na jednom neustále se vyvíjejícím jevu, přístupu k sexualitě a druhém, který se také stále vrací, hospodářském úpadku. Vývoj postavení ženy se odehrává v mantinelech toho, co dovoluje předchozí generace, která je navíc ovlivněna svou vlastní výchovou. Nejzřetelněji je to vidět na přístupu Deaniny matky, která ji odrazuje od jakéhokoliv sexuálního styku, přímo jej démonizuje a korunu nasazuje tím, když popisuje, jak se žena musí proti své vůli poddat muži, jako nutné zlo pro to, aby mohla nosit dítě, že žena si samotný akt neužívá, jako muž. Postava matky byla v tomto ohledu výborně ztvárněna Audrey Christie, skvěle nesympatická žena. Z druhé strany barikády ovšem není situace o mnoho lepší, jednání Budova otce nesvědčí o tom, že by měl k ženám nějaký respekt, což je zase vidět z toho, jak jedná (ignoruje) svou ženu, čímž byla pokřivena výchova jeho vlastní dcery. Také když Budovi doporučuje, aby se vybouřil u dívky „jiného typu“, což Bud nakonec učiní, má na svědomí Deanin kolaps. Budův otec je zase hnán touhou po úspěchu, je to skutečný pionýr amerického snu, což však ve výsledku vedlo k rozkladu jeho rodiny. Bud a Deana z toho nakonec vyšli ještě dobře, oba dostali šanci na nový začátek, a i když se zdáli být docela spokojenými, nikdy to asi nebude to, co to mohlo být. V tomhle ohledu opět zasmušilé a veselé vyznění filmu zároveň, zde mi to připomínalo Unaveni sluncem – minulost je nevratná, naše dětství, nebo lásky, jsou to jediné pravé a opravdové, ale už se nikdy nevrátí a nemá smysl jimi žít. Jediné, co má smysl, je dívat se do budoucnosti a vyčkávat ji s otevřenou náručí, neboť nikdy není jisté, co a koho nám přinese. A zase jednou je nám připomenuto, že peníze nejsou klíčem ke štěstí, naopak mohou naší být zhoubou, když k nim jedinec upírá veškeré své naděje ohledně budoucnosti. Pády jsou méně bolestivé, když ztrácíme málo, než vše a hospodářskou krizi lze vnímat jako příležitost pro očištění, možnost nového startu. Naopak, právě zřeknutí se moci peněz může být osvobozující. Záleží totiž především na tom, s kým společné chvíle života žijeme. Stanislavského metoda vede k často přehnaným emocionálním výlevům, hysterii a podobně, a to i v tomto filmu, ale v Kazanově režii mi velmi vyhovuje a do jeho příběhů prostě sedne. (07.10.2012)

Třpyt v trávě by se dal charakterizovat jedním slovem – přebujelost. E. Kazan, jako ceněný americký režisér, se příliš neodvrací od svých skalních témat. I zde překládá svůj pohled na americkou společnost (tentokrát při příchodu hospodářské krize), ale hlavně na životní osudy jednotlivých hrdinů. Zaměřuje se však na vykreslení pouze jedné stránky společnosti, tu ostatní zanedbává. Úspěšné bohaté rodinky žijící v idylické symbióze s americkým prostředím, úspěšní mladí lidé pronášející zaběhané fráze – všeho uvidíme dostatek. Naivita, která z toho vyzařuje, mi často vykouzlila na tváři úsměv. Režisér se snaží do snímku zakomponovat i vážnější témata. Úpadek amerického hospodářství kombinuje s úpadkem těch, kteří se do této doby měli dobře. Bytostnou pudovost mísí s idealizací dokonalé lásky. Dalo by se říci, že je to film vystavěný převážně na protikladech. Protikladné u mě zůstaly i pocity, které jsem měl nejspíše pocítit. Celé mi to přišlo naivní, přerůžovělé, i přes přítomnost „vážných“ situací. (24.11.2003)