Hádej, kdo přijde na večeři

Takhle s pětačtyřicetiletým zpožděním je to spíše úsměvné. Ale nutno říci, že to bylo výborně napsané a ještě lépe zahrané. Sidney Poitier byl zřejmě jediným pro bělochy přijatelným černochem a z postavy služebné Tillie museli všichni černošští bojovníci za rovnoprávnost vzteky mlátit hlavou o sedadlo před sebou. Úspěch zaručen. ;-) (23.10.2012)

Rozhodně nemám nic proti humanistickém poselství tohoto filmu, přestože víc po lopatě to snad ani nešlo, a už vůbec nic proti herecké kanonádě Hepburnové a Tracyho. Jenže "Hádej, kdo přijde na večeři" je až příliš divadelně upjatý a po celou dobu se film plácá na mělčině naprostých banalit, čímž opravdu nechci zlehčovat rasovou situaci ve Spojených státech. Dnes už je to jenom bezzubým reliktem bouřlivé doby, což je poněkud málo. (16.01.2009)

Herecký koncert Spencera Tracyho, který byl tehdy už velmi nemocný, ale i v těžkých chvílích dokázal, že je pan herec. Stejně jako jeho celoživotní přítelkyně Katharine Hepburn, která oprávněně získala Oscara či Sidney Poitier. Stanley Kramer tyhle konverzační filmy uměl, i když mám pocit, že ty ze soudního prostředí byly ještě lepší. Hádej kdo přijde na večeři je moralitní film, ukazující na problém rasově smíšeného páru. Je zajímavé si uvědomit, kam se Amerika za 40 let posunula, když má teď ve svém čele černocha Obamu. Stejně jako ve filmu zaznívá slovo "negro", které by dnes asi vyvolalo negativní reakce. Je to studie lidského myšlení a tolerance. (10.05.2009)

Stále aktuálny film. Predstavte si totiž situáciu. Žijete v Čechách alebo na Slovensku. Máte dcéru. A tá dcérka si privedie z ničoho nič k Vám ako rodičom Cigána. Chce si ho vziať a svadbu si nechce nechať vyhovoriť. Milujú sa ako hrdličky a Vy ako rodič ste nevychovávali svoje dieťa ako rasistu. Nedávali ste mu recitovať z Mein Kampfu a nekázali ste mu, že každý farebný je zločinec. A že pred takými je potrebné si držať odstup. Tak čo, pozvali by ste Lakatoša Stojku na večeru? Požehnali zasnúbeniu? S úsmevom na tvári s vedomím, že problémy budú, no ich láska všetko prekoná? Tento film presvedčivo skúma hranice slobodomyseľného presvedčenia, ktoré sa začínajú zatvárať na základe situácie vo vlastnej rodine. Hrany možného rasového odmietnutia partnera rodičmi sa tu síce obrusujú budovaním inej selekcie (vzdelanostnej - keď už má ten neger univerzitu a slušný post tak prečo ho vlastne neprijať, že?), no celok ukazuje skvele ešte minimálne tri ďalšie veci. 1. mužskú urazenú márnomyseľnosť a chýbajúcu schopnosť vcítenia sa samcov, 2. nenápadnú a efektívnu ženskú manipuláciu, 3. schopnosť mužov patetickým záverečným slovom vzbudiť dojem pána situácie. (06.10.2014)

Ve stejný rok, kdy vychází Bonnie a Clyde, dílo Nového Hollywoodu, se objevilo i toto komorní drama Stanleyho Kramera, situované převážně do jednoho domu a jeho místností. Zazářily zde tři význačné hvězdy; Sidney Poitier z mladší generace, Katharine Hepburn a její milenec ve své poslední roli vůbec, výborný Spencer Tracy. Zato Hepburnové neteř Katharine Houghton ve své první roli svou afektovaností moc nenadchla, její Joanna mě spíš iritovala (za což zřejmě může i scénář) - jak si s obrovským nadšením balí kufry na deset let dopředu po jednom dni, kdy oznámila doma svatbu, to není možné snad ani pro tak mladou ženu. Kromě lehkého výbuchu na Tillie ani jednou neprojevila nějakou známku sebereflexe, takže v tomhle jsem stařecky konzervativního pana Draytona chápal. A i kdyby ne, stačí se zadívat na tvář Spencera Tracyho a bylo by mi to jasné - u něj hrají i vrásky. Závěrečný výstup (jenže byl i závěrečným výstupem v jeho kariéře a bohužel životě) neměl chybu. (11.06.2012)