Tátova volha

Vejdělek se snaží o dráma. No, je to malinko iritující a výsledek se dá velmi snadno shodit (viz.nádherný komentář Pink.Panthera.) Na druhou stranu já nebudu za cynika. I přes kýčovitost mnoha situací, použití mnoha klišé a občas nelogického chovaní hlavních postav či šustení papíru v dialozích mě výlet v tátově Volze vcelku nevadil. Dokonce měl i nějaký příběh a neobjevoval se žádný primitivní vulgární humor. Což u podobných českých ženských filmů nebývá standard. A pasáž s Polívkou je opravdu vtipná. K tomu spolehlivě krásná kamera pana Smutného a pěkná hudba. (24.03.2019)

Mám ráda Vejdělkovi komedie. Ten přímočarý humor nemusí vyhovovat každému, ale aspoň na první zhlédnutí potěší. Ale jak to bývá, každý autor se časem unaví, začne tak trochu vykrádat sám sebe nebo ještě hůře - přechází do sentimentu. Téma i upoutávky byly hodně nadějné. Proti hereckému obsazení ani proti hereckým výkonům nemám větších výtek. I tu přílišně optimistickou atmosféru bych nějak skousla. Ale co mi úplně chybělo byl originální přběh. Po závěrečných titulcích musím konstatovat, že té volze by bylo lépe doma v garáži. A za ty ušetřené prachy se mohl natočit nějaký dobrý film. Je mi to líto o to víc, že jsem do poslední chvíle doufala, že něco podobného nebudu muset napsat. (25.03.2019)

Čekal jsem přinejmenším "příjemnou" (jakkoliv to slovo ve spojitosti s filmem nesnáším) road movie a dostal jsem zbytečně natáhnutou bakalářskou povídku, kde se vlastně nic pořádného nestane a nic se nevyřeší. Hrdinky (čerstvá vdova a její dcera, onkologická pacientka, nad níž visí hrozba potenciálně špatné prognózy) vyrážejí hledat nemanželského syna/bratra. To v praxi znamená, že čerstvá vdova se postupně potkává s bývalými milenkami svého zesnulého manžela. Povídají si jako staré známé a ne jako sokyně, které se léta neviděly. Ani z jednoho ze setkání nevzejde kloudná informace či stopa, až jsou konečně nasměrovány na nejlepšího nebožtíkova kamaráda. Ten je sice již mentálně značně indisponován, ale pro účely jejich pátrání má náhle světlou chvilku a prozradí.... (pozor, blíží se rozuzlení a vrchol filmu!).... že si nebožtík u něj schoval dopisy od svého nevlastní syna! Nakonec ale vyjde najevo, že čerstvá vdova o levobočkovi vlastně celou věděla a celá tato cesta jí tak byla prostředkem, jak aspoň na chvíli uniknout realitě a přivést dceru na jiné myšlenky. Co by v reálném životě mohlo být velkou křivdou a důvodem k velké rodinné rozepři, je zde odbyto několika větami, aby obě hrdinky konečně nasedly do auta a vyrazili za... Závěrečné titulky. Tády-dády-dá. A je mi to vlastně líto. Film je výborně obsazen, kamera je velmi zdařilá, hudba vytváří výbornou atmosféru a i ta tátova Volha je nádherný veterán. Ale celé je vám to poněkud jedno. Film mnou prošuměl a nezanechal hlubší dojem. Škoda.... (30.03.2020)

Přesně tak to dopadne, když zastydlého puberťáka donutíte natočit vážnější film. Jakmile zjistí, že existují vážně nemocní a také staří lidé, kteří navíc podezřele často umírají, má vyhráno a scénář je z poloviny hotový. Naštěstí nejde o úplnou zbytečnost, protože přebytek záběrů na malebnou krajinu se v budoucnu ještě využije na reklamy pro tradiční české brambůrky nebo jeden německý obchoďák. (24.03.2019)

"Táta nikdy nechtěl, abych to auto řídila. Ono si to pamatuje." Krásný veterán se za zvuku příjemné hudby vyhřívá pod kýčovitým sluncem a já marně čekám na tu slibovanou komedii. Přitom vše vypadalo tak zábavně - smrt, rakovina, myšlenky na rozvod. Jenže tady někdo vzal ten život příliš vážně a já se přiznám, že jediné, co mě opravdu rozesmálo, byl svižný nástup závěrečných titulků. Asi nezbyly prachy na to, aby se to dotočilo. Tak snad příště. A abych nezapomněl, tak já jsem se v tom filmu našel. Já jsem ten spolehlivý manžel, který se o všechno stará a kvůli tomu si zaslouží opovržení. Takže díky za to, že nejsem jediným užitečným idiotem na světě. (28.12.2018)