Toulavý pes

Celkem sympatický kriminální film. Bavila mě na něm přímočarost vyšetřování a celkem jasná motivace postav, což je metla většiny dnešních kriminálek. Hodně se mi taky líbilo, jak z prostředí krásně vyzařuje vliv konfucianismu, což ocení hlavně ti, kdo se třeba jen trochu zajímají o jiné kultury. Navíc vyšetřování v podání Sata vypadá tak jednoduše a elegantně, že se o tom dokonce budete chtít vědět něco víc. Do super filmu tomu přecijen něco schází a něco nadbývá, ale koho zajímá více vyšetřování a psychologie než hektolitry krve a stovky neznámých slov, tak ten si celkem užije. (24.10.2009)

Základním schématem, zápletkou, linearitou příběhu, ale i dobou vzniku a určitými stylistickými prostředky připomíná Toulavý pes klasické dílo italského neorealismu Zloději kol. Oba filmy nalezly svůj předobraz ve skutečné události (Kurosawa i De Sica, resp. Zavattini vycházeli z novinového článku, který dále rozpracovali), v obou filmech jde o krádež věci, která je poměrně zásadní pro výkon povolání (policista a zbraň vs. lepič plakátů a kolo), následné usilovné hledání zcizené věci, resp. vyšetřování, kde se téměř nevyskytují dějové odbočky. V obou dílech jde přitom o realistický akcent doby, ve které se příběh odehrává, resp. ve které filmy vznikly, tedy krátce po II. světové válce, kdy se Japonsko i Itálie jako poražené země setkávaly s válečnými reparacemi, resp. okupací, která se na nemálo let obtiskla do běžného života obyvatel obou zemí, v podstatě až do poloviny 50. let, kdy země zažily opětovný rozmach. Podobnostních rysů lze samozřejmě nalézt ještě více (točení v exteriérech, výrazný sociální podtext), stejně jako těch, které filmy od sebe odlišují (žánr, (ne)herecké obsazení, závěr a jeho vyznění). (03.05.2015)

Je to už déle, co jsem viděl Rašómona z roku 1950, a pamatuju si z něj jenom útržky, ale Toulavý pes mi ho navzdory odlišnému zasazení příběhu v čase i prostoru dost připomněl. Hlavně skrze ty aranže scén s Japonci sedícími na zemi (ať už na podlaze nebo v lese) a některé až afektovaně podané emoce. Atmosféru měl film dobře vycizelovanou, působivé bylo vykřeslené dusné horko s vějícími ventilátory, později hustý déšť nebo hraní na klavír za oknem během závěrečného střetu. Vyvrcholení výborné, závěr až trochu dojímavý... i Toširó Mifune patří určitě k zajímavým hereckým zjevům (i když jsem ho paradoxně začal vnímat až díky Johnu Frankenheimerovi a jeho snímku Grand Prix) a v civilních rolích je pro mne naštěstí daleko snesitelnější než jako nějaký samuraj s mečem. Problém u mne nastal se zpracováním příběhu o pátrání po jedném chlápkovi s ukradenou zbraní, celkově to bylo v těch dvou hodinách příliš rozvláčné a některé dlouhé pasáže s touláním po městě mi připadaly v tom minimalistickém pojetí až nekonečné. Staré černobílé filmy mívám rád, ale asi se pohybuju na zcela odlišné vlně než Akira Kurosawa. 60% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (11.11.2019)

Méně nápadný a výrazný Kurosawa, zajímavý jednak rolí velmi mladého Mifuneho a jednak "standardně dobrým" výkonem Takashiho Shimury. Není to nejlepší, co jsem od tohoto režiséra viděl, přesto má "soucitný" příběh policisty, cítícího zodpovědnost za činy konané jeho ukradenou pistolí svoji náladu, poetiku a obsahuje několik pěkných rad do života. ■ "Leží tu jako dýně na zahrádce." (29.06.2011)

Keď sa povie film Noir automaticky vás napadne mĺkvy detektív s cigaretou v ústach, so slabosťou pre nejakú kabaretnú speváčku, ktorá je zároveň famme fatale a mrcha a ktorý vyšetruje obyčajný zločin na pozadí upršaného mesta. Aj napriek tomu že Túlavý pes nesie mnohé znaky tohto amerického žánru, nedá sa definovať ako úplne typický Noirový príbeh. Rovnako ako aj ostatné neskoré Kurosawové filmy s 50 rokov aj tento sa vysporiadúva z druhou svetovou vojnou a jej dopadom na život Japonských obyvateľov. Zločin je tu podmienený stratou batožiny z vojnového frontu a vrah spolu s postavou neschopného detektíva v podaní ako obvykle skvelého Mifuneho majú viacej spoločného práve vďaka vojnovým skúsenostiam. Vďaka tomu nastáva u detektíva porozumenie s vrahom, ktoré je umocnené poslednou scénou, kde obydvaja ležia vedľa seba, pričom každého čaká iný osud. Atmosféru mesta umocňuje všade prítomného horko a pot, ktorý steká vo veľkom množstve so všetkých ľudí, ktorý sa pred kamerou ocitnú. Ďalším výrazným prvkom je potom príchod dažďa, vďaka ktorému nastáva v prípade zlom a gradácia. Kurosawa po Opitom anjelovi znova spojil dvojicu svojich dvorných hercov Shimuru a Mifuneho a vzniklo možno nie najlepšie, ale rozhodne významovo a formálne výrazne dielo, ktoré má v Kurosawovej filmografií nespochybniteľné miesto. (29.07.2012)