Vzpomínky na hvězdný prach

Ne špatné, ale příliš roztříštěné a ano, Woody se začíná opakovat. Děj se zmítá mezi osobními a profesními problémy režiséra, objeví se tu několik ženských postav, ale ty spíše jen tak prosviští a jsou nezjímavé, pak kritika Hollywoodu, zase ženy, problémy z mládí, filmy, existenciální problémy, Fellini, no prostě zmatek. (31.10.2005)

Niekedy láska ku kinematografii nestačí na to, aby sa o nej nakrútil i výnimočný film, čo tentokrát neplatí pre vynaliezavého Woodyho Allena. Už aj pred ním a aj po ňom tu boli mnohí iní, ktorí vedeli o tom rozprávať v podstate zmysluplnejšie, aby som sa mohol k danému filmu znovu vrátiť. Námatkovo. Pred=Sunset Boulevard. Po=CINEMA PARADISO. Nejaké, hoc-aké pozitívum ? Nachádza sa tu v podobe perfektnej čiernobielej kamery kameramana Krstného otca, Gordona Willisa, s ktorým tento niekdajší majster spolupracoval niekoľkokrát. (28.04.2018)

Stardust Memories rozhodně nejsou jednoduchý film. Spíše než čistě experimentální jej lze charakterizovat jako mozaikovitý, těkavý a jakoby poskládaný z útržků vzpomínek. Objevují se v nich nejen Woodyho klasická témata, především krásné ženy, mezi nimiž se náš hrdina rozhoduje a zároveň i "fyzicky přelétává" v podobně ctění té, která je právě v dosahu, dále hledání smyslu života, motiv především v závěru velmi silný a pozoruhodně zpracovaný, obvyklá neurotická těkavost a nekoncentrovanost, a také láska ke starým filmům a jazzové hudbě, ale tak témata nová, především dosti sžíravá kritika filmových kritiků a fanoušků, když sám sebe učiní poněkud nepřesvědčivě působící celebritou, vozící se v automobilu značky Rolls Royce a hledící na ostatní smrtelníky z výšky své výjimečnosti. To vše pochopitelně podané s obrovskou režijní i hereckou bravurou, citem pro prostředí či kompozici filmového záběru a také notnou dávkou sebekritického nadhledu. Jako celek žel film nedrží zcela pohromadě, ovšem obsahuje obrovské množství nesmírně zajímavých scén a situací, vtipně absurdních dialogů i jednoduše krásných záběrů. Přestože může na první shlédnutí působit dosti náhodným dojmem, nepochybuji o jeho velmi precizní kompozici, v níž má každý detail svůj programový význam. Jejich odhalování ovšem není zcela jednoduché a mnohé narážky na konkrétní filmy či situace nepochybně zůstanou neodhaleny. Také celkový dojem, který nemá daleko k pocitu naprostého zmatení, je jistě Woodyho režijním záměrem. Ona těkavost a mozaikovitost, útržkovitost a zdánlivě zmatené přeskakování témat, totiž velmi dobře odpovídá oné změti nervózních otázek, které si Allen klade i v řadě jiných filmů, právě zde ovšem nejnaléhavější a nejznepokojivěji. Nelze zcela vyloučit i určitou poťouchlost, s níž chtěl kritikům a fanouškům prostě předhodit zdánlivě snadné sousto k rozcupování a pak pobaveně sledoval, jak si na jeho posledním filmařském opusu dotyční vylámali zuby. Už proto množství otázek, které film otvírá, rozhodně stojí za vidění, nejlépe opakované... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: kinej, gudaulin, Matty, Tosim (21.11.2011)

Jedinečnost a bizarnost tohoto filmu je slovy jen těžko popsatelná. Stejně tak jeho děj. Velmi, velmi zjednodušeně se dá hovořit o režisérovi prožívajícím osobní i pracovní krizi a vzpomínajícím na ty lepší časy. Jenže co je přítomnost a co minulost, co záběr z režisérova filmu a co pouze jeho snová představa (od patnácté minuty všechno), už budete rozlišovat dost těžko. Metafora střídá metaforu a ti, kterým dělalo problém naslouchat Allenovým předchozím dílům, buď utečou nebo usnou – až tak je to osobní film. Naopak, pokud Allena dobře znáte, resp. uznáváte, užijete si ten nejallenovštější zážitek pod sluncem. Je to o tolik jiné než třeba Manhattan a přitom tak podobné a podobně skvělé... 90% Zajímavé komentáře: betelgeuse, anais, jojinecko, Bláža (01.11.2005)

Před lety jedno z mých prvních setkání s filmy Woodyho Allena s Woody Allenem v hlavní roli. A klidně mě vyděďte, exkomunikujte nebo mi ošklivě nadávejte, ale už pouhý pohled na onoho pána mě natolik vytáčí do vrtule, že žádný z těch cca tří filmů, které jsem měla tu nečest nedokoukat, pro mě není snesitelný. Mám tedy na vybranou dvě možnosti, buď dát nekompromisní odpad nebo se velkomyslně povznést a nehodnotit. Vzhledem k neuvěřitelné záplavě Allenových filmů v červeném poli, ponouká mě mé zlomyslné já, abych napařila ten odpad (a všem, ať je jasno;-)). Mé lepší já s odkašláním upozorňuje, že mě naštěstí nikdo na jeho filmy nenutí dívat, mohu je proto laskavě obdařit svou flatulencí. Což s radostí činím, dejte mi s Woody Allenem svátek. Třeba do nich někdy dospěju, zatím však volím (ne)uctivý odstup. (29.03.2010)