Metropolis

21.4.2023 Jeden z nejvýznamnějších filmů, který přináší neustálou inspiraci tvůrcům z celého světa, nejvýraznější film německého expresionismu, který ho též i lehce ukončil, Metropolis. Ke snímku jsem se dostala už před delší dobou, když jsem se prvně začala tak krajně zajímat o filmy (jejich historii společně s teorií). Pořád jsem přes to na něj ale narážela, jak od známých, tak naposledy ve škole, kde mi pak bylo řečeno, že bych se na to měla opravdu podívat (tak mírně jsem se tomu vyhýbala, jelikož jsem měla strach vidět film 20. let, který je dlouhý dvě hodiny a půl, i když jsem věděla, že dílo je hodnoceno velmi kladně). Opravdu musím uznat, že jsem udělala velice dobře a nevyčkala jsem další rok, když už toto dílo je jedním z nejdůležitějších v dějinách kinematografie. Thea von Harbou, významná spisovatelka, scénáristka a pracovnice ve filmovém oboru, napsala scénář filmu roku 1924, následně i přepracovala do formy románu kolem roku 1926. Epigram (krátká báseň řešící lidské nedostatky a problémy společnosti), neboli jakési “motto” snímku zní takto: „Prostředníkem mezi mozkem a rukama musí být srdce”, což je názorně uvedeno hned na začátku před samotnou (velice dlouhou) předehrou a následně i na samotném konci celého snímku. Tato fráze hezky ukazuje a popisuje veškerý děj a myšlenku za filmem, která je pořád dost dost aktuální. Lidé mezi sebou mají neustále spory, které řeší válkami nebo násilně, ale jediné, co jim pomůže je to srdce, ten mír a klid, pro který stejně bojují, ale můžou udělat “něco tak jednoduchého, jako si podat ruce” a mír může býti nastolen. Vyskytuje se tu i jasný obraz situací, dějících se po roce 1933, neboli s nástupem Hitlera, což je jasně spatřitelný obraz Holocaustu. Obraz Holocaustu a samotného nástupu nacismu v Německu zní ale zvláštně, když už samotný snímek v roce 1927 dokázal zachytit situaci, která se za pár let bude v Německu odehrávat. Po čtení článků na toto téma si pořád nejsem zcela jistá vybádat, co bylo příčinou apod. ,ale Harbou, žena Langa (který tedy byl napůl žid), se následně prý přiklonila k nacistické straně, když její muž už dávno emigroval do Ameriky.Z čehož vyplývá, že Harbou do scénáře mohla přimíchat nějaké nacistické ideje, ale samotný snímek se dosti liší od ideálu nacismu, ideologie a ideálu jejich utopie, která ve snímku byla vyobrazována jinak spolu i s koncem. Když její muž emigroval do Ameriky těsně v roce 1933, tak byl ještě několikrát pozván zpět s tím, že z něj udělají hvězdu, ale on, jakožto poloviční žid samozřejmě odmítl, což přimělo Hitlera k tomu, aby se mu ihned přestal líbit snímek Metropolis (jelikož Hitler a Goebbels měli kladný názor na snímek), pak začal nazývat německý expresionismus zvrhlé umění – odpad umění. Expresionismu ve filmu nebyl oblíbeným za té doby, jelikož často poukazoval i na podobné situace. Podle některých kritiků a Langa samotného, Harbou se ale povedlo udělat naopak Anti-nacistický film. Lang pak samotný tvořil anti-nacistické a anti-fašistické filmy, které Goebbels ještě více nemusel. Obraz Holocaustu se jasně promítá v záběrech dělníků, synchronizovaných ve stejném pohybu, jdoucích do výtahů, které je vezou přímo do hlubin – neboli do města dělníků, které lehce působí i dle mého jako koncentrační tábor Osvětimi. Dělníci, nuceni pracovat a dělat to samé dokola, aby mohli býti naživu, kteří jsou pod vládou těch, co si žijí a toho jednoho, který vládne celému metropoli. Joh Fredersen, otec metropole, otec Fredera. Z úst syna Fredersena, který empatii jako jediný nepostrádá, vyplývá: „ Tvoje krásné město, otče, jehož jsi mozkem a my všichni v jeho světle…ale kde jsou ti lidé, otče, kteří město postavili, kde se vyskytují, někde v hlubinách?A co když ti, jenž žijí pod zemí, se postaví proti tobě?; Slova, padající z úst mladého Fredera. Ten, po spatření svých “bratrů” (dětí dělníků, které hlídá Marie), padá do úzkostí a strachu o lidi tam někde v hlubinách. Snaží se jim pomoci, tak se za jednoho i vydá, aby pocítil, čím si dělníci musí projít, aby udrželi město mozků v pořádku. Chodí za pomocí k Marii, kterou přezdívají svatou. Ta jim následně povídá příběh o Babylonské věži (který poukazuje ma situaci, zobrazovanou ve filmu, a ještě k tomu všemu víme, že v jakési babylonské věži bydlí Joh Fredersen), což nám lehce obohacuje příběh. Slibuje dělníkům, že už co nejdříve najde toho zprostředkovatele srdce (jelikož ona je to dobro, ona je to srdce, které ale musí najít zprostředkovatele). Freder tam zůstává a modlí se a Marie si uvědomí, že on je tím zprostředkovatelem. Dozvídáme se, že v jednom velice prapodivném domě, v metropoli, žije šílený vědec – typická postava německého expresionismu.Přichází k němu Fredersen, který zřejmě chce zničit dělníky apod. V průběhu této scény se dozvídáme, že vědec vlastní sochu Hel, což byla žena, světlo metropole, která byla považována za matkou a srdcem. Porodila syna Joha Fredersena, Fredera, a zemřela. Byla též i láskou vědce, což mě dostává k myšlence, zda vědec, žijící v prapodivném domku, nebyl, nebo nemá znázorňovat ruce, ale nad povrchem. Hel je propojila, ale to srdce zemřelo, vyhaslo, takže v ten moment se to vše vrátilo do negativní podobizny. Při této scéně nás provádí i paralelní záběry, které nás budou provádět ještě více zbytkem filmu. Tyto záběry se míchají mezi vědcem a pracovníky. Vědec s Fredersem vytvoří robotku (tu už tedy měli vytvořenou, tak i vědec přišel o ruku) neboli dvojinici té dobré Marie, která to vše má kazit. Dvojnice rozpoutá zmatenost a lehkou tlačenou válku mezi celou společností dělníků a následně i mezi celou společností mozků. Ti si pak pletou dobrou Marii s tou, která přišla šířit zlo. Nutí dělníky, aby ničili stroje, jelikož oni jí věří, protože si myslí, že to je ta pravá Marie, která šíří dobro, a tak dělají vše, co jim řekne. Ničí stroje, ale neuvědomují si, že pokud bude srdce strojů zničeno, bude zaplaveno celé město dělníků, kde jsou jejich děti. Poslední scéna je taková, že si hlavní ruka dělníků a hlavní mozek “Synů” chtějí podat ruku, aby zavedli mír, aby spojili síly, ale nemají to srdce. Freder je spojí. Snímek je velkofilm, lze si povšimnout z obrovských a mohutných atrakcí, na které byli němci ale experti, spolu s malými modely města a loutkami. Z čehož pak i vyplývá, že snímek byl nesmírně drahý, což byla většina posledních expresionistických filmů, a i když měly velkou návštěvnost v kinech, nikdy se to nesplatilo. Měl i obrovský kompars dělníků, dětí a dělníků z babylonské scény. Objevují se tam neustálé velké celky spolu s dlouhými záběry. I když to možná dnešní společnost nijak neuchvátí, ve 20. letech to bylo jinak, takže je to tam hlavně proto, aby si ti lidé mohli všeho všimnou a vše si v hlavě promyslet. Nebyli zvyklí na rychlý střih, jako my teď ve 21. století. To mě i trochu vede k té aktualitě filmu, jelikož film měl vyobrazovat 21. století.Je to samozřejmě pojato ze sci-fi hlediska s futuristickým nádechem, ale je to rozhodně aktuální, a jak už jsem zmiňovala, popisuje i lehce dnešní společnost a dějící se společenské problémy. No každopádně zpět k vizuálu a jeho technikám. Samozřejmě typicky tu byly použity často i výrazné architektury a všimla jsem si, že ve městě byly naprosto expresionistické plakáty. Obsahoval i rychlý střih spolu s víceexpozicí a světlem v podivuhodných tvarech a expresionistickém vizuálu, což i v tomto kontextu znamenalo jakousi závrať, zmatenost a následně omdlení. A jako poslední výraznou věcí, prvkem, použitém v tomto filmu bylo světlo a stín a jeho samozřejmá hra, npř. při honičce Marie a šíleného vědce. Film se střihal a byl zachová neúplný negativ a neúplná zkrácená kopie, což znamená, že více než čtvrtina filmu je považována za ztracenou. Některé dodatky jsou najity ve filmovém archivu Argentiny, což je důvod pro zrnitost některých záběrů. (09.08.2023) (méně) (více)