Vymítač kanibalů

Zakladatel kanibalských filmů možná, horor zcela určitě ne. Tohle je hlavně dobrodružná love story plná záběrů na divokou přírodu, každodenní rituály domorodého kmene a nahé tělo exotické Me Me Lai. O lidožrouty jde až v poslední řadě, navíc jejich scéna trvá 3 a půl minuty. Ale stejně je to kvalitnější, než Lenziho slavnější Cannibal Ferox. Strohý počet sežraných obětí (1) je totiž vyvážen o něco lepším příběhem. Slabší tři. (04.09.2012)

Vždyt vlastně tam vůbec o kanibaly nejde jen o "normální divochy" co zajmou prchajícího novináře a mučího až ho přijmou za svého. Kanibalové sice na ně útočí , ale žádné orgie se nekonají. Jen jí uříznou jazyk. Mimo krásný přírody, tam toho moc není. Spousta zabíjení zvířat pro rituály. Mě tohle moc nebralo a hororové to taky zrovna moc není. Jen soužití bělocha s divochy. (10.09.2009)

Počátek nejen éry kanibalských horrorů, ale taky velkého rivalství mezi Lenzim a Deodatem. Nicméně, byl to právě Umberto Lenzi, kdo položil základy a prvně definoval kritéria tohoto subžánru. Ať už jde o násilnosti páchané na nevinných zvířatech, tvrdé tresty a praktiky s povětšinou silně sexuálním podtextem (což především Lenzimu působí veliké potěšení) nebo výrazný hudební motiv, který porvází celý film a o který se tentokrát postaral Daniele Patucchi. A jak už zmínil Flipnic, tahle kanibalská prvotina není čistý horror, nýbž žánrový mišmaš sestávající se také z dobrodružného filmu, dramatu a v neposlední řadě i romance, která byla o více než jednu dekádu později vykradena Mariem Gariazzem a jeho (jedním z řady) alternativním pokračováním Deodatových Cannibal Holocaust - Amazonia: Catherine Miles Story, kde za oběť domorodým divochům padla na oplátku žena. Nicméně, Lenzi zvládá žánrové přechody s přehledem a dík poměrně kvalitnímu příběhu o fotografovi zajatého primitivním kmenem se mu daří držet divákovu pozornost i přes to, že ti praví kanibalové se ve filmu objeví pouze dvakrát, zvládnou spořádat jen jednu ženu a k tomu až v poslední dvacetiminutovce. I efekty ´sou na dobu vzniku relativně zdařilé a tradice prvního "hodného" kmene natolik primitivní a divoké, že zvládnou uspokojit. Vzávěru snad jen malá perlička, pohledná thaika Me Me Lai, co se zamilovala do onoho nešťastného fotografa, se objevila o pět let později také v Deodatově Ultimo Mondo Cannibale coby domorodka Pulan a v roce 1980 opět pod Lenziho taktovkou v Eaten Alive. (26.08.2008)

Tak neviem či som talianskym kanibalským filmom prepadol už úplne, pretože toto mi prišlo opäť výborné. Lenzi svojim rôznorodým dobrodružným filmom určil akýsi kanibalský, novodobý štandard, ktorý sa v talianskej kinematografii rýchlo osvojil a skutočný teror začal prepukať. Domorodcov sa tu vyskytuje na haldy, ale skutoční kanibali len veľmi, veľmi okrajovo. Lenzi však k spracovaniu síce tradičného, ale zato rozmanitého príbehu pristúpil s takým srdcom, že mi až niekde v druhej polovici došlo – sakra, veď to má byť kanibalský film, tak kde sú tí kanibali? Natoľko som sa do filmu ponoril, že mi to spočiatku ani nedochádzalo čo pozerám. Totiž v skutočnosti som film nepozeral ako divák, bol som v ňom ponorený a nechal sa unášať. ### Režisér Umberto Lenzi sa po rokoch rozhodol opäť nadviazať na úspech "Il Paese del sesso selvaggio" titulom MANGIATI VIVI! (1980) – už skutočnou kanibalskou zmeskou so starými známymi hercami, inšpirovanou z časti skutočnosťou. Zaujímavosťou "Il Paese del sesso selvaggio" je, že napríklad Nemcom neskôr poslúžil ako pilotný diel série, v Nemecku označovanej pod nálepkou “Mondo cannibale“. Za následné pokračovania, až na tému nijako nesúvisiacich titulov, padla distribučná ruka ešte s dvomi voľnými nálepkami “Mondo cannibale“ na kanibalský “survive” horor Ruggera Deodata – Ultimo mondo cannibale [Mondo Cannibale 2 - Der Vogelmensch] (1977) a na Jesusa Franca a jeho Mondo cannibal [Mondo Cannibale Teil 3: Die blonde Göttin der Kannibalen] (1980). Čo sa týka distribúcie "Il Paese del sesso selvaggio" vo Veľkej Británii (titul známy ako “The Man from Deep River/Deep River Savages“), cenzori z BBFC ho nepustili v roku 1975 ani do kín. Diváci sa ho preto dočkali až prostredníctvom VHS nosičov distribuovaných na území Veľkej Británie v novembri roku 1982 štúdiom “Derann“. Jednalo sa o nezostrihanú verziu, ktorú sa rozhodli cenzori z BBFC v marci roku 1984 stiahnuť z distribúcie, čo sa im aj podarilo. Docielili toho tak, že film umiestnili na neslávne známy zoznam tzv. "Video nasties". Nad "Il Paese del sesso selvaggio" sa zľutovali v septembri 1985, kedy ho zo zoznamu vyradili. Následný re-release prichádza v roku 2003 – jedná sa ale o Cut verziu skrátenú o 3 minúty a 45 sekúnd (Rated: 18). V roku 2016 vychádza zásluhou distribučného štúdia "Raro Video" tzv. "Uncensored director´s cut" o stopáži 93 min. (Blu-ray disk, New HD transfer). (09.12.2008)

Film je jemnejší ako jeho pokračovatelia Cannibal Holocaust alebo Cannibal Ferox, kanibalovia sú len jednou rovinou v deji a nedostanú veľkú úlohu, i čo sa týka gore, je film pomerne krotkejší. Ale talianska atmosféra priekopníckych kulťákov tu napriek tomu je, film je veľmi dobre a štýlovo nakrútený, na výprave sa nešetrí a scenérie a jednotlivé zábery sú niekedy naozaj lahôdkové. Je vidno, že si Lenzi s filmom dal prácu, príbeh je pomerne zaujímavý, preložený množstvom divošských kmeňových rituálov v tropickej prírode a o to tu hlavne ide. Drsnejší dobrodružný príbeh o prežití, s kanibalskou príchuťou. (20.06.2010)