Studená válka

Písničky (OJOJÓJ - Dwa serduszka, cztery oczy, co płakały we dnie, w nocy) a černobílé fotografie skvělé, melodramatický příběh je dobře zasazen do dobového prostředí, byť on sám až tak přesvědčivý není... Paweł Pawlikowski věnoval film svým rodičům, jejichž osudy rámcově zobrazuje, a možná právě v tom je oko, do kterého se jeho příběh nechal chytit. A možná také proto byl pro mě filmový osud ansámblu Zespól Piesni i Tanca Mazowsze (ve filmu Mazowsze zaměněn za Mazurek) zajímavější než lapálie mileneckého páru, který má hodně blízko k Pierre Louÿsově "La femme et le pantin", či filmové variantě (nejvíce asi Luis Buñuel "Cet obscur objet du désir!") (06.05.2019)

Studená vojna... navonok radostné budovanie socializmu verzus skutočné politické temno, to celé verzus sloboda v kapitalistickom západe, na pozadí hudby. Táto pozoruhodná artová snímka stavia viac na atmosfére než na príbehu, ale vynikajúcim spôsobom. Cestujeme naprieč štátmi Európy, tromi dekádami po 2. svetovej vojne i rôznymi hudobnými štýlmi, pričom dosť silný dojem vo mne vzbudili vystúpenia folklórneho súboru (v 50. rokoch odporne zneužitého pre politickú propagandu). Slabšou líniou je bohužiaľ romantický príbeh medzi speváčkou a skladateľom, odohrávajúci v často krátkych podivných útržkoch, ktoré v rámci vzťahu nejdú príliš do hĺbky. Zlomí sa to až v osudovom okamihu Wiktorovho zatknutia, kde z ničoho nič vzplanie po rokoch veľká láska. Veľmi prekvapivé... moderná história je ale asi príliš zložitá na to, aby sme niekedy pochopili motiváciu konania niektorých ľudí. (80%) [Kino Úsmev, Košice - Projekt 100 ]                                           // PS: V bulletinu k akcii "Projekt 100" nájdeme v rencenzii Přemysla Martinka zaujímavé porovnanie tohoto filmu s budovateľským dielom Vladimíra Vlčka a Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude, tematicky veľmi podobným. (08.10.2018)

Pawel Pawlikowski je respektovaný evropský filmař. Nyní předložil minimalistické drama o lásce mezi mladou členkou a šéfem polského lidového pěvecko-tanečního souboru, kteří tak moc chtějí být spolu, jenže to furt nějak nevychází. Sbor sklízí úspěchy, má své pády, musí se podrobit režimu a začlenit do repertoáru budovatelské písně, a tvůrci nás tak postupně (velmi zkratkovitě) provedou dějinami nejen stalinského Polska: použitím černobílého a neširokoúhlého obrazu. A ano, kompozice jsou to opojné a oku lahodící. Herecky je to velmi slušné, za Joannu Kulig palec nahoru. Se zbytkem je to horší. Celkové vyznění na mě tolik nedolehlo, výsledek je studený, pod kůži se mi nedostal. A přitom o emocích by to přeci mělo být. (16.03.2019)

První polovina je i přes pomalejší rozjezd skvělá a výborně navozuje atmosféru na to, co má přijít dál. Jenže dál už jaksi nic nepřijde. Tam, kde nejen název Zimna wojna láká na příběh dvou lidí, jejichž lásce brání tehdejší politická situace, se ve skutečnosti děje příběh dvou lidí, kteří si sami hází klacky pod nohy svými zcela dobrovolnými životními rozhodnutími. Vžít se pořádně do jejich role pak nelze tím spíš, když se to všechno odehrává tak zkratkovitě, až to budí dojem, jako by někdo vystříhal polovinu filmu. Promarněný potenciál. (01.01.2019)

Kouzlu Idy jsem nepodlehl, Studenou válkou si mě Pawlikowski naprosto získal. Nádherně nasnímaná romance je fascinující především bezvýhradně funkčním eliptickým vyprávěním, díky kterému dokáže časově velmi rozsáhlý příběh předestřít před diváky v necelé hodině a půl. Každým coulem fascinující. Ukázkový příklad toho, jak se může takový koncept rozpadnout, je Ševčíkův Skleněný pokoj (dosud nemůžu pochopit, že na něm pracoval stejný střihač jako na Studené válce). Polská folklórně-jazzová epopej plná velkých emocí drží pevně pohromadě a její patos funguje přesně tak, jak má. Viz konec. 90 % (20.09.2019)