Studená válka

On byl charismatický a talentovaný umělec, ona krásná a dost drzá na to, aby zpívala u něj v souboru. Zamilovali se, jak už to tak ve filmech chodí, ale oba měli dost svých chyb a byli příliš sobečtí na to, aby ideální lovestory vydržela déle než vždy pár let. Bonno zpíval v osmdesátých letech: "I cannot live with or without you...", Pawlikoski volí pro stalinské Polsko lidovou píseň, která má podtrhnout emoce, magnetizmus a kouzlo hrdinů, ale myšlenka vlastně zůstává. Hudba spolu se skvělou kamerou Lukasze Žala unáší diváka atmosférou snímku i energií Joanny Kulig a daří se jí nechat ho jen okouzleně zírat na plátno. Co se však Pawlikovskému nedaří, je zapojení problémů doby, železné opony a vlastně celé studené války do příběhu hrdinů. Divák musí vyvinout opravdu velké úsilí, aby si sám dovysvětlil, že jednání postav vlastně souvisí s režimem, jednotlivé situace často vůbec nefungují pohromadě a motivy Zuly s Wiktorem většinu času nedávají smysl. Srovnání s Idou mi tím pádem přijde hodně ambiciózní myšlenka. Studená válka bohužel vzdává jakoukoliv snahu pohrát si s obsahem, a tak jej raději nechává ubít (byť geniální) formou. Mně osobně to na dobrý film moc nestačí. (20.07.2018)

Studenou válku bych nazval jako moderní art, jelikož je daleko více divácky přijěmnější než například další Pawlikowskiho film Ida a zároveǹ nabízí vrchovatou porci filmového řemesla, takže by se dalo říci, že by měla uspokojit jak náročného diváka, tak i toho méně náročného. Na Oscarech si Studená válka odnesla hned tři nominace a to je ukázka toho, že je tahle řemeslná kvalitka dostupnější pro širší publikum nežli její souputníci. Ve filmu se vydáváme na evropskou pouť několika desetiletími během studené války a i přes takto širokou látku je Pawlikowskiho film až nečekaně stručný a svižný, a přesto nejse ochuzeni o nic. Nebýt toho, že se hlavní hrdinka chovala jako kardinální kráva, tak by se snad nedalo, co vytknout. (01.03.2019)

Polské lidové písničky nikdy nebyly tak sexy. Kromě nich mě Pawlikovského baladický průřez dějinami hudby a Evropy uhranul silně kontrastní černobílou kamerou a vysoce ekonomickým vyprávěním s ostrými střihy, náhlými skoky v čase a množstvím významů sdělovaných bez slovního dovysvětlování mizanscénou, díky čemuž může film za necelých devadesát minut pokrýt nějakých patnáct let historie. Atmosféra přitom zůstává konzistentní, mění se hudební styl a míra frustrace hrdinů, kteří stále nemají to, po čem touží. Zjevně jde o snímek okouzlený poválečnou evropskou kinematografií (což se vedle akademického formátu projevuje také množstvím zastoupených evropských zemí a jazyků) - nikoliv jenom muzikály sovětského typu jako Zítra se bude tančit všude, vůči nimž se kriticky vymezuje -, ke které má mnohdy blíže než k realitě. Zároveň jsou to ale právě dobové politické represe, jimiž museli nepohodlní umělci v komunistických zemích čelit, jež komplikují zápletku a oddělují milence od sebe. Velké zjednodušení sociopolitických souvislostí, psychologická plochost charakterů a výrazná stylizace sice dobře slouží nadčasovému fatalistickému příběhu nenaplnitelné lásky (u kterého tolik nevadí, že namísto plnokrevných hrdinů sledujeme pouze určité (arche)typy), ale jako výpověď o určité době a lidech určité doby, kterou chce být též, Studená válka ze stejného důvodu selhává. Jestli ale chcete vidět velmi vstřícný art, který divákům nestaví do cesty moc překážek, nic hezčího v kinech zřejmě jen tak neuvidíte. 70% (10.07.2018)

Pravdupovediac, cakala som nieco ine...a asi aj viac vzhladom na vsetky tie nominacie - dokonca aj na Oscara! Romanticke pribehy a hlavne tie o zivotnej laske naozaj oblubujem, ale tento ma nechytil za srdce...Studena vojna - samotny nazov je to dost zavadzajuci...No neviem, cele je to akesi pomale, depresivne a napriek polskym folklornym piesnam a tancom smutne, bezfarebne a nielen cierno-biele, chyba tomu mozno vacsia hlbka...V porovnani s nominovanym Roma (tiez cierno-biele a pomale) je toto ovela slabsie. 60%. (13.02.2019)

Písničky (OJOJÓJ - Dwa serduszka, cztery oczy, co płakały we dnie, w nocy) a černobílé fotografie skvělé, melodramatický příběh je dobře zasazen do dobového prostředí, byť on sám až tak přesvědčivý není... Paweł Pawlikowski věnoval film svým rodičům, jejichž osudy rámcově zobrazuje, a možná právě v tom je oko, do kterého se jeho příběh nechal chytit. A možná také proto byl pro mě filmový osud ansámblu Zespól Piesni i Tanca Mazowsze (ve filmu Mazowsze zaměněn za Mazurek) zajímavější než lapálie mileneckého páru, který má hodně blízko k Pierre Louÿsově "La femme et le pantin", či filmové variantě (nejvíce asi Luis Buñuel "Cet obscur objet du désir!") (06.05.2019)