Léto

Sledovat zákulisí ruského undergroundu bylo fascinující, Kino jsem jednu dobu poslouchal, a díky Létu nyní jejich tvorba dostává úplně jiný rozměr. Na druhou stranu, její předchozí znalost způsobila, že jsem celý film čekal na nějaký hit, který poznám, a dočkal jsem se až u závěrečných titulků. To je ale jen drobnost. Hudba i zpracování je totiž opravdu bezchybné a vytváří jedinečnou atmosféru. Na jedné straně až dokumentární pohled na poměry v Sovětském svazu 80. let a ilegální bytovou kulturu, v kontrastu s geniálními snovými adaptacemi západních mega-hitů na straně druhé. Jediné, co bych vytkl je až příliš rozvolněný a neuspořádaný scénář. V jednotlivých scénách jsem si opravdu liboval, ale v druhé půlce jsem s každou další sekvencí očekával nějaký zvrat, který tomu všemu dá jakýsi rámec. A pak to skončilo tak trochu do ztracena. Na druhou stranu je Serebrennikův přístup osvěžující a co film pomíjí, výmluvně řeknou čtyři strohé letopočty, z čehož jde fakt úzkost (po lidech nakonec zbudou jen čísla, jak jednou náhodně prohlásil kamarád). (25.08.2018)

Pod hladinou příjemného letního filmu jen tak o ničem vážném (vždyť komunismus se tu zhmotní spíš jen náznaky) dříme podobně melancholický portrét tvůrčích lidí v šedém ideologickém žaláři, jaký nabídl třeba letošní Dovlatov. V tomhle tichém, hrdém vzdoru, který kamera snímá v ladných trajektoriích a několika plánech, je něco typicky ruského a hluboce podmanivého. Pro mě jsou některé "západnické" hudební vsuvky spíš navíc, byť chápu, že i tady režisér poukazuje na svým způsobem nepřenositelnost kulturních tradic a velmi svébytnou pozici rockového undergroundu ve východním bloku. Krátil bych, dovedl bych si představit přesvědčivější rytmus, ale Léto je letní film s hranou. (15.08.2018)

Punkerský film o alternativní hudební scéně, která nepotřebuje být ani tak hudební, jako právě a jedině alternativní. Alternativní ke všemu svazujícímu, státnímu, stádnímu, ke všemu okolo. Léto po vás bude stékat podobně jako jeho jednoduché animace, nebo se rovnou usadí ve vás, sedne na klín vaší touze po svobodě, pomiluje ji a jen tak ji neopustí. Určité nedostatky, především poměrně časté zbloudění a následné točení se v kruhu, jsou kompenzovány několika naprosto mimořádnými sekvencemi, za všechny bych připomněla tu, v níž Mike čeká v dešti, až bude moci odejít, nebo tedy spíše přijít. (18.11.2022)

Viděl jsem na hudebním multižánrovém hudebním festivalu Opener v Gdyni v Polsku. Film o svobodě a revoluci. Léto 1981, Leningrad žije rockem ze západu inspirovaným ze západu umělci jako David Bowie, Blondie, Lou Reed, T-Rex czy Sex Pistols. Majk je hvězda undergroundové hudební scény a králem rockového klubu, kde má mládež zakázané poslouchat koncerty. Je to film o lásce mladíků ke krásné Nataše a rozkvětu hudby. Filmu tleskal festival v Cannes, ale ruský režisér Kirill Serebrennikov seděl v domácím vězení. O to více z plátna dýchá nálada nadějí počátku 80. let, kdy se v Leningradu potkají lídr skupiny Zoopark s příští rockovou legendou kapely Kino. Dob, kdy ideologicky podezřelý rock voněl zakázaným ovocem neoficiální kultury, kdy na koncerty připomínající „bytový bigbít“ lezly fanynky oknem a statečnější kluboví činovníci se zmítali v obavách, kdy si na ně strana došlápne. Postavy se baví o Jaggerovi, Dylanovi či Blondie a vesele šokují své okolí, třebaže schytají pár ran, když marně vysvětlují, že Sex Pistols jsou dělníci, nikoli nepřátelská muzika. Právě v době vyhrocených protiruských nálad je dobré si prostřednictvím Léta připomenout, že všude, tedy i na sovětské půdě, žili Plastici a Sklepáci svého druhu, nadšenci, kteří pracně lovili drobty angličtiny z textů svých západních idolů a jejich desky na burzách. Kteří zažívali před komisí ponižující schvalování vlastních písní, neboť „sovětský rocker musí hledat v lidech to dobré“, takže je vydávali za satirickou kritiku opilství a příživnictví. odkazy k muzikálu Vlasy.Škoda, že nadmíru nastavovaný snímek ztratí v druhé půli energii. Ale gradaci mu mimo plátno dal život sám. Viktor Coj zahynul roku 1990 v pouhých 28 letech za volantem (rok nato zemřel i Naumenko). Tehdy v Cojově nekrologu stálo: „Znamenal pro naši mládež víc než jakýkoli politik, celebrita či spisovatel. Nikdy nelhal, nikdy se nezaprodal, žil tak, jak zpíval. Coj je poslední rockový hrdina.“ (09.07.2019)

"Co zrovna posloucháš?" "Svý kámoše jak chlastaj." ___________ [1981: Ленинградскaйa Одиссея] Neskutečně osvobozující zážitek a zároveň báječná feel-good oslava léta, kamarádství, mládí, milostných trojúhelníků, nostalgie, rebelie vůči autoritám, rock n' rollu a undergroundový muziky – to vše paradoxně jako nadějeplný kontrast na pozadí Sovětskýho ideologickýho marasmu. Fakt báječná a neobyčejně podmanivá černobílá hudební pohádka, která snadno strčí do kapsy všechny západní oponenty svýho subžánru. Láska na první pohled! 🖤🤍 (26.04.2020)