Nikdo nic neví

Tato komedie zaujme především svojí hitlerovskou karikaturou. Je nebezpečná i neschopná zároveň. A kolikrát se, navíc v tak brzké době po válce, udělala československá válečná komedie? Celá ta nevraživost k německému národu se převtělila do roztomilé i hrůzu nahánějící karikaturní postavy českého Němce. Svým hravým nadhledem stále přináší postavička i samotný film rozpustilou a povznášející náladu. Hlavní jsou dvě postavy dobrosrdečných a roztržitých tramvajáků. Martin Plechatý (příjemný Jaroslav Marvan) je ten vůdčí s invenční snahou o vyřešení všech nahromaděných patálií, které přišli nenadále a příliš blízko k nim. Petr Nový (sympatický František Filipovský) je ten vedený, který s nevolí a z donucení nechtěného přikládá ruce k dílu. Hvězdou filmu je ovšem četař SA Fritz Heinecke (skvělý Eduard Linkers) v jedné z nejpřesvědčivějších karikatur československé filmové historie. V jeho osobě se skrývají všechny negativní vlastnosti, včetně neschopnosti. všech přisluhovačů protektorátního režimu. To on vzbuzuje největší strach, to on marnotratně využívá svého výsostného postavení, to on je tou nejnebezpečnější překážkou na cestě tramvajáků za vlastní záchranou. Pije, jódluje, rozkazuje, zneužívá a mstí se. Hlavní ženskou postavou je sousedka tramvajáků Věra Budínová (zajímavá Jana Dítětová), u které nastal počátek strastiplné odysey, problémů a bláznivého karnevalu. Z dalších rolí: další soused, ustrašený popleta a kontrabasista orchestru Jan Koula (dobrý Stanislav Neumann), všímavý recepční hotelu Avion (Ota Motyčka), bojující vlastenec a Věřin snoubenec Ing. Karel Bureš (Robert Vrchota), vynalézavý dirigent orchestru (Eman Fiala), nešťastný a dobrácký strážník (J. O. Martin), či další představitelé německé moci (Josef Kotapiš a Richard Záhorský). Se vzletným odlehčením se tu utahuje z německých okupantů i opatrných a bojácných porobených. Má to tempo, vtip, rozpustilost a energii. Laskavé a nebojácné. (12.09.2016)

Stylová groteska s prvotřídním humorem. Je poněkud absurdní, že film byl doceněn relativně nedávno, téměř šedesát let po své premiéře, ale vzhledem k době, ve které vznikal, je to zčásti pochopitelné. Tropit si šašky z tragického období nenáviděné okupace bylo tehdy na pováženou, ostatně jediní, kdo si dokázal tento subžánr osvojit, byli francouzští kolegové, kteří především v sedmdesátých letech pohlíželi na válku jinýma, veselejšíma očima. Machův snímek je čistě absurdní groteska s pásmem ještě absurdnějších gagů, pohrávajících si s nerudovskou myšlenkou "kam s ním?". Prostřednictvím vynikajícího Eduarda Linkerse a dalších hereckých představitelů v čele s Marvanem, Filipovským, Neumannem i Janou Dítětovou potom z filmu doslova tryská žádaný komediální esprit, upozorňující na v současnosti již tolikrát vyslovovaný hlad po kvalitním humoru. Nikdo nic neví, osamělý případ v dějinách československého poválečného filmu, lze do jisté míry vnímat jako nonkonformní záležitost, která neměla v době svého vzniku na růžích ustláno. P. S. Dokud člověk může, má se smát, nikdy neví, kdy ho smích přejde. (26.10.2008)

Perfektní okupační groteska, dnes snad ještě lepší než jakou jsem si ji (někdy z dětství) pamatoval. K dokonalosti jí schází jen málo, protože Jaroslav Marvan a František Filipovský jsou velmi dobrá komická dvojice a scénář přímo miluje záměny všeho druhu a počítá s tím, že divák je na tom stejně. Jódlování s kočárkem se obzvlášť povedlo. (03.02.2016)

Nikdo nic neví je bláznivá okupační komedie z doby druhé světové války, chvílemi připomínající spíše grotesku, která obsahuje celou řadu opravdu výborných fórků a gagů. Bohužel však ke konci už tvůrcům trochu docházel dech. Závěrečné značně naivní rozuzlení bych raději neviděla, protože mi pokazilo celkový dojem. (65%) (26.06.2021)

Válečná komedie natočená jen rok a půl po skončení druhé světové, je jen další důkaz, že člověk se otřepe ze všeho a že humor je jednou z cest, jak čelit tvrdé realitě.  Tvůrci se ale vypořádávají s nácky a kolaboranty poměrně korektně. Jakoby přece jen neuteklo dostatek času a nechtěli bagatelizovat strach, který esesmani vzbuzovali. S výjimkou postavy vyděrače, kterého si střihl Linkers a který posloužil ať už v tuhém, nebo vláčném stavu jako zástupný fackovací panák, se do zesměšňování nacismu nepouštěli. Díky tomu sledujeme soustavu gagů, která dává takovému filmu potřebné odlehčení, ale nijak se nefilozofuje, nemoralizuje. Nejde ani o ztřeštěnost, jako třeba Eso es, ale spíš povzbudivé mrknutí na diváka....už je po všem, do kin zase pomalu míří zábava. Dnes bohužel víme, že na předválečnou komedii se už navázat nepodařilo. (28.04.2023)