Bílý palác

Vzhledem k tomu, že se jedná o rozdíl pouze 13let, nevím o čem tu melete lidi. Možná se vám zdá, že naopak je to naprosto v pořádku-v tom případě jste pokrytci a víte hovno o životě. Mimochodem její životní partner Tim Robinns se kterým žije od 1988 a má s ním dva syny je stejně starý jako James Spader -tudíž je zřejmé, že věkový rozdíl nehraje roli, pokud se dva milují :P (25.07.2018)

Vzťah medzi staršou ženou a mladým mužom z odlišných spoločenských tried naráža na obavy mladíka z prijatia ženy jeho rodinou (ako sa neskôr ukáže oprávnené). Jediné, čo môže udržať ich pomer je sila vzťahu. Námet o skôr narodenej partnerke nie je nový. Zaujímavé je napr. porovnanie s Fassbinderovým filmom Strach jesť duše. Mandoki konflikty s okolím, vyplývajúce z neprimeraného vekového rozdielu nestavia do popredia, zameriava sa spoločne prežité chvíle udržiavané vášňou, konfliktami, vyznaniami. Oproti nemeckému predchodcovi ale len kĺže po efektnom povrchu prvotného očarenia partnerom. Koniec je v znamení morálneho poučenia o úprimnej láske, ktorá prekoná všetky prekážky (hrdinovia sa pri jej verejnom prejavení dočkajú potlesku). Napriek tejto uhladenosti ide o pôsobivý príbeh, ukazujúci ako sa nielen spoločnosť, ale aj samotní aktéri vzťahu vzpierajú životu odlišnému od daných spoločensko - vzťahových vzorov a pravidiel. 70% (02.02.2006)

Film se mi líbil. Na Jamese Spadera se dobře kouká a na starší Susan Sarandon taky. I chemie mezi nimi fungovala, tak to hodnotím jako lepší průměr. Film má dobré dialogy. Ten film můžu viděti i několikrát za sebou a vždy mi něco nového dá. Spader a Sarandon jsou mí oblíbení herci, tak mi nedělá problém vidět to znovu. Susan Sarandon je tu nesympaticky trhlá, ale právě proto, že je úplně jiná než její milý, proto má film své kouzlo. Ne nadarmo se říká, že protiklady se přitahují. (22.11.2015)

Román White Palace z roku 1987 byl první ze dvou knih Glenna Savana. Filmová verze přišla velmi brzy, reagovala na aktuální téma a na fakt, že jako debut to byl bestseller. Co se filmu týká, jeho atraktivita stojí a padá na chemii mezi Susan Sarandon a Jamesem Spaderem a to samo o sobě bohatě stačí na dobrý zážitek. Navíc jsou tu zajímavé reference na operetu Die Fledermaus (opereta a opera je znak lépe situovaného) nebo na reálie ze života Monroe (zájem o její životopis je znak dělnické třídy). Další podobná romance je Frankie & Johnny. (20.03.2023)

Bílý palác nejde úplně stranou žánrových klišé romantických melodramat / komedií, přičemž je znát, že výchozí text / scénář (byť knižní předlohu jsem nečetl) nepatří mezi ty nejsilnější pilíře, nedá se zbavit ani pocitu jistého rutinérství či řemeslnictví (i co se režie týče), valná většina scén i pochodů hlavních postav je v podstatě očekávaná, chybí mnou tak oblíbená (a u jiných nenáviděná) jistá forma nedořečenosti (americký závěr je "dořečený" až běda)... nicméně nedá se říct, že by tu nic nefungovalo. Velmi pomáhá pozdně osmdesátková (či snad časně devadesátková) atmosféra opírající se o sice ne úplně objevnou, ale z valné části vhodně zakomponovanou hudbu George Fentona (pár přešlapů promíjím). A to zásadní, tedy ne úplně konformní vztah dvou lidí odlišného věku i společenského postavení jistou hloubku (min. emoční) v žánru hollywoodské (neokázalé) pop romance nabízí. Pouto mezi hlavními postavami, tedy starší Norou (Susan Sarandon) a mladším Maxem (James Spader) nepůsobí tak ploše a neuchopitelně, jak jsem si poslední dobou v podobně tématicky laděných filmech (komerční i nekomerční produkce) bohužel zvykl vídat, naopak. Nakolik je to dáno solidními a především sympatickými herci, kteří svůj part rozehrávají velmi vkusně je pak otázkou... "I´m 43... and be 44 in December." - "I´m 27." │60% (29.02.2016)