Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Lyrická komedie, natočená režisérem Jiřím Menzelem v roce 1980 podle proslulé stejnojmenné novely Bohumila Hrabala těží především ze spisovatelovy bohaté poetické obrazotvornosti, která v tomto případě vyvěrá ze vzpomínek na poklidný život v městečku, kde byl jeho otec správcem pivovaru. Sled humorně laděných epizod spojených hlavními protagonisty – půvabnou paní správcovou (M. Vášáryová), jejím milujícím manželem Francinem (J. Schmitzer) a jeho bratrem Pepinem (J. Hanzlík), je protkán stále probíhajícím konfliktem snaživého Francina se správní radou, tvořenou představiteli města. Francinovu kariéru ohrožují především ztřeštěné kousky hlučného Pepina, ale též neodolatelné fluidum paní správcové, kterému podléhají všichni pánové… Snímek byl do kin uveden počátkem roku 1981 a vyvolal tehdy skutečně mimořádný zájem. Přestože námět filmu byl považován za typicky národní, měly Postřižiny nečekaně dobrý ohlas i v zahraničí – jako jeden z mála českých titulů z počátku osmdesátých let byl snímek zakoupen do řady evropských i zámořských distribučních sítí. Uplynulá léta přidala tomuto nestárnoucímu filmu navíc další, nostalgický půvab příjemné vzpomínky na časy a věci, které jsou nenávratně pryč. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (570)

Frajer42 

všechny recenze uživatele

Klasický Menzelovsko - Hrabalovský film. Ovšem nutno říct, že jeden z těch horších. Tohle zkrátka není až tak úplně můj šálek kávy. O zábavu se tu vlastně stará pouze jedna postava ukřičeného Pepina, což není úplně hodně. U Menzela se však jen velmi těžko nacházejí filmy vyloženě špatné a tenhleten k nim rozhodně nepatří. 3* ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Mládí Hrabalových rodičů je i mládím spisovatelova pábení. V tomto případě ztělesněným půvabnou mladou ženou, která ve své již ne panenské nevinnosti páše věci, příslušející rozpustilým dívkám, pro které je klukovská parta to nejlepší. Nejen strýc Pepin svou živelností, ale i otec Francin hyperkonformností se z tohoto rámce nevymykají. Hravost knihy se mění v bezudnost scénáře a filmového příběhu, který pojednává. Maloměstský pivovar i maloměstský život, kulisa, na jejímž popředí se to víření odehrává, rovněž nezklame. Bizarní solidnost šedivé honorace tvoří působivý kontrast, jakousi vyrovnávající desku řetězu dnes už nesmrtelných scén a obrazů. Nejen komínová scéna nebo chrápající lékařská prohlídka, ale i rozkošné přehození významů v klíčovém slově na závěr filmu, z nějž je počat budoucí spisovatel, stejně nespoutatelný jako jeho rodina, zůstávají v stálé paměti většiny těch, kdo tento nevšední film zhlédli. Čekání na perlu se mění v jistotu rafinované prostoty mistrovského šperku. Hrabalova, Menzelova i Hanzlíkova. ()

Reklama

Radek99 

všechny recenze uživatele

Postřižiny - prastarý předkřesťanský slovanský rituál, při němž se jako symbolické zdůraznění iniciace vstupu pomezi dospělé mladému jinochovi ostřihali vlasy. Bohumil Hrabal však ve svém textu dává význam postřižin ještě do jiných konotací - jde přeneseně o myšlenku zkracování vzdáleností, které evokuje příchod nového vynálezu - rádia. Spojení éterem zkrátí podle očekávání vzdálenosti a zmenší tak svět. Tahle předzvěst dnešního globálního světa a jeho skutečného subjektivního zmenšení (zajisté také s příchodem filmu, televize, Internetu atd.) resonuje hlavní významovou rovinou Hrabalova textu. Myšlenka zkracování se stylizované literární postavě autorovy matky zalíbí natolik, že se rozhodne zkrátit také sukni (od kotníků ke kolenům), ocásek svému psovi, spolu s Pepinem zkrátí i nohy židle a stolu a nakonec i vlasy podle vzoru černošské fenomenální tanečnice Josefiny Bakerové. Bohumil Hrabal ve svém úchvatném románu chtěl hlavně vykreslit a idealizovat svůj dětský svět a postavy v něm se pohybující. Stvořil tak literární stylizované postavy svých rodičů, Maryšky a Francina, a také svého strýce - velkého pábitele Pepina. Zřejmý je dualita světů a postav obou bratrů - zatímco Francin je střízlivý, pragmatický a dá se říci přízemní a opatrný člověk, ukřičený Pepin je jeho pravý opak - ztělesnění živelnosti, touhy po dobrodružství a vitální radosti ze života (Jiří Menzel pak zjevně akcentoval ještě charakterové vyznění do jakési obdoby Haškova Švejka, ono švejkovství je transparentní, ale ve filmu se nedá jednoznačně definovat, zda je Pepin skutečný pábitel či prostoduchý blázen - schází tu Hrabalovský literární narační tok spojený s touto postavou, tady jsou jen torza Pepinových příběhů). Taková je i Hrabalova stylizovaná maminka, která je zidealizovaným obrazem zemitého zdraví a životní síly (důraz na pojídání masa a pití piva), ale i přirozené krásy a elegance, patetické oslavy ženství. Idealizovaný svět rodičů a ,,zlaté časy" dětství se pro Hrabala staly centrem příběhu. Jiří Menzel používá coby analogii tohoto autorského přístupu stylizaci k poetice amerických němých grotesek (zatmívačky, roztmívačky, v některých scénách zrychlený obraz akcentující situační komiku a odpovídající groteskovou hudbu, řetězení gagů bez potřeby replik...), zalidňuje svůj film obrovským množstvím figurek (nedá se říci, že by šlo přímo o charaktery postav, jak je normálně zvykem), které slouží jen k pronášení bonmotů či jsou zapojeni v situační komice, vytvářející jakési volné filmové pásmo, mozaiku napletenou na volnou příběhovou linii, poetiky adorace přelomu století (né nepodobné filmům o českém géniovi Cimrmanovi) či zapojení různých metatextů (dobových reklamních sloganů...). Ta záměrná idyličnost ve vykreslení rodičů i pohody domova z Hrabalova textu se přenáší i do Menzelova filmu - a to dokonce hypertrofovaně až v jakési poetice idyličnosti - Menzel tak vytváří analogii k biedermeierskému vidění světa (což je možná typické i pro jeho další filmové adaptace). Ztrácí se naopak určitá expresivnost a hlavně komplikovaná stavba textu a ono pábitelství, které je v podání strýce Pepina jen slabou ozvěnou jeho literárního předobrazu. Přesto jsou Postřižiny vynikající a takřka dokonalý film, plný laskavého humoru i vidění světa, bezpočtu legendárních hlášek, ale především poctou a pomníkem onomu budoucímu spisovateli, kterého Maryška nosí pod srdcem pro svého Francina... () (méně) (více)

MM_Ramone 

všechny recenze uživatele

Český režisér Jiři Menzel má môj rešpekt i uznanie. Má svoj charakteristický rukopis. Na svojom má konte mnoho výborných filmov. Avšak na snímok "Postřižiny", ktorý natočil v roku 1980, som si nikdy nezvykol. Teraz som si ho skusil pozrieť s odstupom času znovu a môj názor naň sa nezmenil. Podľa mňa je to nudná hlúposť. No a čím ďalej tým viac sa mi hnusí Magdaléna Vášáryová v úlohe trapne slobodomyseľnej, či skôr slabomyseľnej, Maryšky. Taktiež i Jaromír Hanzlík ako hlučný ukričaný Pepin ma dosť sere. ** ()

Radyo 

všechny recenze uživatele

Nááááááááááááádhera. Co vám mám povídat, to se prostě MUSÍ vidět!! Tenhle film je absolutní pecka. Poprvé jsem ho viděl asi v roce 1982 a od té doby snad 15x, ale pokaždé se mi líbí. Naprosto k sežrání je samozřejmě Magda Vašáryová, ovšem nezapomenutelný je i Pepin v podání Jaromíra Hanzlíka. Postřižiny, to je prostě vysoká škola filmu. I pan Hrabal myslím musel být taky spokojený. ()

Galerie (49)

Zajímavosti (49)

  • Architekt Zbyněk Hloch musel projet celé Česko a částečně i Slovensko, než se mu podařilo najít ten pravý pivovar pro natáčení. Dohromady objel přes sto objektů. (Stocki)
  • Byt „pana sládka" je autentický byt původního sládka v Dalešicích, pana Františka Nikodéma, narozeného okolo roku 1908, který zde působil před 2. světovou válkou. Pak se přestěhoval do Trhové Brtnice u Jihlavy, kde pracoval v knížecím pivovaru. Bydleli v pivovarském domku, který zdaleka nebyl tak representativní jako dalešický byt, což jeho choť, paní Karla, těžce nesla. Jiří Menzel pana Nikodéma angažoval coby odborného poradce stran autenticity a fungování pivovaru. Když „personálu pivovaru" předváděl manipulaci se sudy, pana režiséra zaujal natolik, že ho požádal, aby si ve filmu zahrál. Možno ho vidět ve scénách, kde se objevují bednáři. Je to ten drobnější pán s kníry – ne ten kulaťoučký pán, který pije ze džbánu. Premiéry filmu se účastnila celá Brtnice. Jednak kvůli nahé Magdě Vášáryové (Maryška), a také popatřit na občana Nikodéma, který již nežije. V Brtnici pracoval herec Otmar Brancuzský, který byl jedním ze zakladatelů místního ochotnického divadelního souboru Bezchibi - spolek divadelní Brtnice. (Brtniik)
  • Exteriéry pivovaru nevznikaly v Nymburce, kam Bohumil Hrabal svůj příběh situoval, ale v pivovaru Dalešice na Třebíčsku, kde se natáčelo v květnu roku 1980. V době natáčení se ovšem v dalešickém pivovaře pivo nevařilo. Znovu otevřen byl až po rekonstrukci, která začala v roce 1999 a skončila o tři roky později. (Stocki)

Související novinky

Zemřel Jiří Menzel

Zemřel Jiří Menzel

07.09.2020

Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)

Navštivte místa, která znáte z českých filmů

Navštivte místa, která znáte z českých filmů

28.08.2019

Dnes již kultovní trilogie Slunce, seno... je neodmyslitelně spjatá s malebnou jihočeskou krajinou. Film má samozřejmě i své odpůrce, ale ti, kteří si ho zamilovali, mají Hoštice za své poutní místo.… (více)

Retro biják 60. – 90. let

Retro biják 60. – 90. let

16.06.2018

Fanoušci retro filmů, zbystřete! Jáchyme, hoď ho do stroje!, Postřižiny, Limonádový Joe, Marečku, podejte mi pero!, Starci na chmelu, Adéla ještě nevečeřela, Noc na Karlštejně, Čtyři vraždy stačí,… (více)

Filmová ocenění benátského festivalu

Filmová ocenění benátského festivalu

26.04.2017

Nejstarší filmový festival a jeho ocenění je nyní už i na ČSFD. Festival v Benátkách patří mezi tzv. "Velkou trojku", kterou tvoří festivaly v Benátkách, Cannes a Berlíně. Založen byl už v roce 1932… (více)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno