Režie:
Hirokazu Kore'edaScénář:
Hirokazu Kore'edaKamera:
Eric GautierHudba:
Alexej AjgiHrají:
Catherine Deneuve, Juliette Binoche, Ethan Hawke, Ludivine Sagnier, Roger van Hool, Jackie Berroyer, Laurent Capelluto, Christian Crahay, Alain Libolt (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Lumir je úspěšná scénáristka žijící s rodinou v New Yorku. Když její matka, slavná francouzská herečka Fabienne Dangeville, vydá svou autobiografii, Lumir jí i s rodinou přijíždí osobně pogratulovat. Návštěva se ale neplánovaně prodlouží a na obě hrdinky dolehne tlak nikdy nevyřčených křivd a bolestí z minulosti. Pro Fabienne to ale není jen cesta sbližování se s dcerou, je to i učení se pokoře a úcty k ostatním lidem. (Film Europe)
(více)Recenze (14)
Decentní a divácky maximálně vstřícné drama o napravovávní dávných křivd mezi matkou, stárnoucí francouzskou herečkou (C. Deneuve), a její dospělou dcerou, scenáristkou žijící v New Yorku (J. Binoche). Kore'eda má dar vyprávět o vážných a složitých tématech natolik lehkou rukou, že je člověku při sledování jeho filmů snad až "nevhodně" příjemně. Hvězdní herci film táhnou v každé scéně (hlavně Deneuve svým mocným charismatem filmu zcela vládne), a tak jedinou zásadnější "chybou" snímku je jeho mírná nevýraznost a zaměnitelnost - obávám se, že zanedlouho si z něj už nevybavím jedinou konkrétní scénu, ale pouze tu hřejivou (ale naštěstí nikterak podlézavou), poklidnou atmosféru. 65 % ()
Film ako dvojhodinová prechádzka po Paríži so psom. Možno dosť príjemná, ale bez výraznejšieho konfliktu. No a ten je nám síce naznačený a divák má dojem, že sa po klasickej "stolovej" scéne všetko poriadne rozbehne a neustále hnijúce krivdy vyplávajú poriadne na povrch, avšak postavy si všetko v podstate bez problémov dokážu vyrozprávať. S tým súvisí aj pointa, ktorá je síce fajn, ale človek by očakával niečo silnejšie. Máme tu však prvotriednych hercov a ako Hawkemu, tak Binoche je jasné, že majú najviac priestoru prenechať Deneuve a tá si svoju postavu poriadne vychutnala. Diváka napadne, nakoľko "hrá" Fabienne a nakoľko samú seba. ()
Pravda někdy bolí, ale tahle bohužel zrovna ne. Drama zabývající se nejednoznačností a relativizací pravdy a nespolehlivou pamětí, která může pravdu ukrytou v našich vzpomínkách po čase přetvářet, stojí na vztahu matky, arogantní a samolibé slavné herečky na sklonku kariéry, a dcery, která od ní raději utekla do zámoří a celý život jí vyčítá její neustálé přehlížení a pohrdání. Z tohoto slibného a potenciálně velmi nosného konfliktu se ale podařilo vytěžit poměrně málo, jelikož snímek se od začátku do konce drží poklidné atmosféry a namísto konfrontací směřujících ke katarzi se obaluje doslovnými metaforami a vztahy mezi realitou a fikčním filmovým světem. Postavy sice postupně odhalují víc a víc informací ze své minulosti, vzájemné spory ale nijak nevyřeší a spíš se jen utvrdí v nutnosti používat přetvářku, lži a manipulace, protože i to je podle nich funkční způsob, jak udržet rodinu pohromadě (rodinu iluzorní a jen zdánlivě soudržnou, jejíž členové v soukromí předstírají, že jsou rodina, a na veřejnosti pro změnu předstírají, že rodina nejsou). Sdělení snímku spočívající v obhajobě toho, že takovéto jednání je v pořádku a je dobré k němu vést i nejmladší generaci, pak lze označit za přinejmenším pokřivené. Navzdory citlivé režii a skvělým hercům tak po skončení Pravdy zůstává výrazně hořká pachuť, nejen ze samotného zpracování daného tématu, ale i z představy, o jak skvělý film by se mohlo jednat, kdyby se Hirokazu Kore'eda do problematiky vzájemných výčitek dominantní matky a její ukřivděné dcery pořádně obul. ()
Koreedovi svedčí Japonsko viacej. Chápem, že si chcel splniť asi sen a spraviť film s francúzskou elitou a s Ethanom Hawkeom, ktorý je jeden z najlepších hercov spoza veľkej mláky, ale poetika jeho filmov tu vyslovene naráža na iný spôsob herectva, tak typický pre Francúzsko. Príbeh sám o sebe nie je nejako zlý. Snaha o nájdenie si cesty medzi matkou a dcérou, ktorá je preplnená rôznorodými postavičkami a takmer bez dramatických scén pôsobí odľahčene a zároveň uveriteľne, ale výsledok je v zásade len v pohode. Film, ktorý skôr poteší fanúšikov hercov a režiséra než vyslovene konzumného diváka. Je fajn vidieť snahu o prerozprávanie osobitého príbehu v inej krajine a v inom štýle - hoci určité podobnosti s japonskou tvorbou, hlavne čo sa týka kamery - sa tu nezaprú. Je to síce film na jedno pozretie ale chápem motiváciám režiséra a oceňujem s akou gráciou dokázal vytvoriť realistické postavy, ktoré dýchajú, hovoria a majú zmysel. Len to nie je úplne moja šálka kávy. ()
Důstojná pocta tvorbě I. Bergmana, či spíše jejímu specifickému segmentu. Vytknout vlastně není co, ale asi jsem zrovna od Kore'edy čekal i něco navíc. ()
No... takhle, Koreeda sice měl jasno v tom, oč mu jde a snažil se to mít propracované, ale jednak se mu nepovedlo vše rozehrát a propojit tak zdařile, jako ve většině jeho filmů, a také - a to je hlavní problém - se japonský styl dramat pokusil převést do evropských reálií a to už jen z logiky věci nemůže fungovat, když je japonská a evropská mentalita dost odlišná. V jedné scéně to tu je dokonce dost jasně ukázané, nicméně mám pocit, že si i Koreeda pak uvědomil, že mu to moc nefunguje a že Evropané by se v takových vztazích mezi sebou chovali jinak. A hlavně ne tak poklidně a bez žádné vyhrocenější reakce. Natočené to má Koreeda sice opět slušně, podmanivou pomalou atmosféru taky, i solidní herce do toho obsadil a námět mi taky nepřišel vůbec špatný, včetně jeho vedení, ale jeho podání a umístění do Evropy z něj dělá zatím ten nejslabší film, co jsem od Koreedy viděl. I když obecně špatný rozhodně není. Silné 3* ()
Kore’edova tvorba se mi velice zamlouvá, proto jsem neváhala, když jsem narazila na jeho první produkci mimo Japonsko. Pravda je film, kterému nechybí myšlenka, má skvostné herecké obsazení hlavních rolí a úžasnou hudbu, ale v tom velkém množství dialogů se nějakým záhadným způsobem ztrácí podstata sdělení. Ačkoliv se snímek zabývá mezilidskými vztahy, chvílemi působí až překvapivě chladně. (65%) ()
Príjemný príbeh zo života Matky a dcéry s užasnými Divami Francúzskej kinematografie Catherine a Juliette podali skvele herecké výkony Chvalim 4* ()
Špičkový japonský režisér, skvělé francouzské herečky a Hawke navrch, tak jak to, že to na mě tentokrát nefunguje? Napadá mě vysvětlení, že si možná navzájem úplně nerozuměli při natáčení, a něco důležitého tak bylo ztraceno v překladu. Matka s dcerou si potřebují některé věci vyříkat, pročistit vzduch, jak se říká, což komplikuje fakt, že jedna je herečka, co neumí přestat hrát, a druhá scénáristka zas nedokáže nepilovat repliky. Pravda je bohužel spíš nudná, než komorní, tak zvláštně odcizená, naředěná, a jak nám ostatně sám film podsouvá (pozor, teď přijde velmi výstižná metafora) - studená jak Paříž v zimě. Jsem přesvědčen, že ve Skandinávii by to vytáhli výš, než na slabé 2*. ()
Snímok, ktorý nie je ničím zaujímavý a v zásade jemne fantasy líniou ukazuje medziľudské vzťahy. Trošku som ale očakával lepšie prepracovanú tému a menej zbytočných kecov, ktorými sa celý film tiahne. Pre mňa len priemer. 50 % ()
Nuda a pakárna o ničem. Nesympatické postavy, kde mi bylo vlastně jedno co bude, nejlíp hrála ta nejmladší, přirozeně. Nesnáším když se někde neustále mluví a vlastně se nic neřekne, nebo nic co by diváka zajímalo. Za mě se tomuhle vyhnout. ()
príliš málo drámy tam bolo -> takmer nuda ()
Kore-edova sázka na tradiční japonskou romantizaci Evropy (hromadnej taneček před kavárnou) jakoby setřela to co ho dělalo silným ve filmech z japonskýho prostředí - finále civilně laděnejch dramat silně okořeněných deziluzí s otevřenými konci. Spoiler: poslední minuty filmu jsou doslova jak z jinýho filmu, jak vystřižený z Disneyovky, vytratí se tak závažnost jinak skvěle napsanejch a zahranejch dialogů. ()
Reklama