Babička

Oproti své starší verzi mnohem barvitější a dramatičtější příběh. Na druhou stranu udělal z Babičky kýčovitý žánrový obrázek, zcela chybí třeba takový náboženský duch vesnice, ale to je vzhledem k datu vzniku celkem pochopitelné. Klady i zápory, jak filmové tak i vůči předloze, se u obou verzí myslím docela vyrovnávají a podle toho vypadá i celkové hodnocení. (15.10.2005)

Zde se mi líbila Libuše Šafránková v postavě Barunky, herečka Jarmila Kurandová byla skvělá, ale přeci jenom Terezie Brzková v předešlé verzi byla přesvědčivější. Nelze přehlédnout, jak si Božena Němcová uměla vytvořit ve své duši nádherně zidealizovaný obraz svého mládí, které prožila se svou babičkou. Podobně jako předešlá filmová verze i tato imponuje vyrovnaností děje. Předešlá filmová verze ve vztahu s literární předlohou Babičky má přeci jenom blíže. Protože je tam více zdůrazněné babiččino vlastenectví a křesťanské vyznání. Které se mi zdá, že se zde jaksi vytratilo, ale to přičítám době vzniku filmu. Jinak, má to hezkou poetiku a příjemný obsah obrazu té doby, ale co naplat skutečný život se s Barunkou nemazlil. (08.07.2010)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)

Po roce jsou tu opět Velikonoce a já si znovu, jako každý rok, zopakovala mou milovanou Babičku. První desítka není nafukovací, bohužel, ale toto je opravdu jeden z mých nejzamilovanějších filmů vůbec. Při každém novém shlédnutí jsem dojatá, dalo by se říci, že s každým dalším rokem tam nacházím víc a víc pravd, které platí stále, jen se podle nich lidé stále míň a míň řídí. Škoda. Každopádně je to snad jediný film, u kterého se pokaždé rozbrečím, ať si říkám, už dost, vždyť to přece už znáš nazpaměť. Ale to spojení krásné předlohy, dokonalého scénáře, kamery, nadpozemské hudby (Luboš Fišer je opravdu mistr, ale tato hudba, to je něco neskutečně nádherného - když slyším jednotlivé motivy, přesně vím, s kterými okamžiky filmu jsou spojeny - DOKONALOST!!!), fantastických hereckých výkonů všech, ale hlavně paní Kurandové a Šafránkové, to je koncert. A ještě si neodpustím jednu poznámku: Jsem zdrcena některými komentáři tady, nechápu, co to může být za lidi, kdo toto dílo tak pošpiní. (06.04.2012)

Idylická vesnická žánrovka, ve které byly potlačeny romantické rysy ve prospěch realističnosti. Přestože šlo o nejslavnější roli Jarmily Kurandové, její babička se mi nikdy nelíbila. Naopak vynikající debut Libuše Šafránkové a skvělá dvojice Petr Čepek a Libuše Geprtové, kteří vnesly do jinak nudné vesnické selanky trochu dramatičnosti. Čtyři hvězdy za uhrančivého myslivce Petra Čepka. (01.12.2013)