Faust

Ukázka německého expresionismu v plné síle. Monumentální výprava zapojená do vyprávění, psychologizace postav výrazným svícením, hercovo tělo významotvorným vizuálním prvkem a podivně pokroucené kulisy ve službách „náladotvorby“. Přes vyzrálou technickou úroveň, s občas poněkud exhibičním zapojením triků, patřil největší díl mé pozornosti Jannigsovu Mefistovi. On ovládá nejen osudy postav, které – pro expresionismus příznačně – ztrácejí kontrolu nad vlastním rozhodováním (nezapomenutelná scéna, kdy Mefisto svůj plášť použije jako divadelní oponu), ale se svým oživlým obočím suverénně vládne celému filmu. Udal dosud nepřekonané měřítko k posuzování podmanivosti filmových ďáblů. Romantické motivy byly v preprodukci Kyserem, čerpajícím mj. z německých pohádek, a během produkce Hoffmanem, čerpajícím z odkazu německého romantického malířství, zesíleny nad rámec Goethovy předlohy – jak úderně dokládá jednoslovné finále, jehož patos není k smíchu, protože bezproblémově zapadá do celkové okázalosti. Univerzálnější a naléhavější poselství by asi nikdo nevymyslel a dnes už těžko vymyslí. Současní diváci by podobné zjednodušení v dnešním velkofilmu vypískali. Tady ale vzletná pointa dokonale završuje velký a ve velkém stylu vyprávěný příběh. Murnauova snaha přetavit „domácí“ látku ve světovou podívanou byla podle mne úspěšná. 85% Zajímavé komentáře: Mahalik, Radko, faced (20.07.2014)

Vizuálně dokonalé Murnauovo dílo shazuje v mých očích nepříliš zajímavý příběh, který je jen velmi chudou variací na faustovské legendy. Tedy první půle je ještě poměrně zajímavá, a to zejména díky hereckému mistrovství legendárního Emila Janningse, který se chová vskutku ďábelsky a v mnohém připomene výkon Maxe Schrecka ve starším Murnauově Upírovi Nosferatu. V druhé půli ovšem filmu dochází dech - je zde jen naivně líčena nudná Faustova milostná avantýra s prostou dívkou. Škoda. (24.09.2005)

Friedrich Wilhelm Murnau pojal příběh o Mefistofelovi, Faustovi a Markétce jako vrcholné dílo své německé kariéry, v jehož rozbujelosti, nespoutanosti, proměnlivosti a paradoxnosti jako bychom sledovali podobně nejednotný i podmanivý obraz expresionismu jako celku, jenž uniká konceptualizaci. ____ Vyjděme ze srovnání Murnauova Fausta z roku 1926 s jeho Upírem Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens) z roku 1921, mnohým jistě více známým. ____ Upír Nosferatu interpretoval v dobrém slova smyslu brakový příběh způsobem vysoce koncentrovaným, sjednoceným a úsporným. Pomocí prostředků, které v expresionismu působí spíše cizorodě, přitom dosáhl jednoho z vrcholných příkladů kinematografických možností této poetiky. ____ Oproti tomu Faust měl být ctihodným národním eposem, jenž adaptoval kanonickou látku známou od Ch. Marlowea či J. W. Goetha: příběh o smlouvě vzdělance Fausta s ďáblem i o Faustově tragickém vztahu k Markétce. Od velkého dramatu a velké literatury jej však přiblížil k bezprostřednosti, naivitě i vyprávěcím způsobům jeho lidových kořenů. ____ Grafické a plastické expresionistické prostředky tentokrát nenahrazoval stínohrou, nýbrž se k nim naopak otevřeně obrátil, leč způsobem nesourodým, tonálně rozmanitým a stylově hýřivým. Murnau překvapuje náhlými změnami v náladě, rytmu, hlediscích či herecké interpretaci týchž postav. Zarážejí kontrasty odlišných architektonických stylizací nebo mnohost přístupů ke kompozici obrazu. ____ Mohlo by se proto zdát, že jde o jedno z těch příslovečných nemocných velkých děl velkých umělců, jenže ono není vůbec nemocné. Všechny zmíněné nestejnorodosti jsou totiž nenáhodné a soustavně realizované. Navzdory či možná díky jistému diváckému diskomfortu jde naopak o mocné gesto uměleckého týmu s Murnauem v čele. ____ Zatímco v době převládání epizodického vyprávění Murnau přišel se sevřeným Upírem Nosferatu, v období vítězství sevřeného vyprávění kontroval epizodickým Faustem, svého druhu sumarizujícím sbohem jeho německé kariéře… a jak bylo řečeno, v jistém slova smyslu i německému filmovému expresionismu ve vší bohatosti a neuchopitelnosti. ____ Ano, ona cesta od mýtu přes frašku a tragédii zpět k mýtu může současnému divákovi připadat zrádná, jak už to u smluv s ďáblem bývá – ale tuhle je záhodno podepsat. [Napsáno pro katalog LFŠ 2021] (29.08.2021)

Nadprůměrně zrežírovaný temně děsivý atmosférický snímek, který doprovází výborná hudba. Vizuálně precizně propracovaná stránka s bohužel trošku méně záživnou příběhovou linií. Musím ale pochválit herce a maskéry, opravdu odvedli obrovský kus práce a postavy tím působí mnohem věrohodněji. [7,5/10] (19.10.2009)

Faustovský motiv obětování duše za vyšší poznání řešili intelektuálové ještě předtím, než Goethe napsal svůj opus magnum. Co mě se týče, celkem radikálně mám jasno (existuje víc než vědění?), a tak jsem se těšil na Murnauovu verzi. Bohužel se právě této podstaty faustovského mýtu vůbec nedotýká a ploše jej zredukoval na problematiku požitků mládí a vztah s Markétkou, což jinak úžasnému filmu pro mě dost sebralo působivosti, protože milostný motiv v polovině filmu začíná být zbytečně dlouhý. A je to škoda, protože Murnau byl mistrem chmurných výjevů, jen úvodní scéna s jezdci apokalypsy ve mě probudila naprosté nadšení, po ní setkání Fausta s Mefistofelem, další pak následovaly. A určitě stojí za srovnání výjevy zástupu funebráků vynášející mrtvé ve Faustovi a v Nosferatu; podobných paralel pak v obou filmech velmistra německé expresionistické hrůzy nalezneme víc. Vizuálně nádherný a především působivý film. A pro ty, co se tu ušklíbají nad happyendem: ten jste viděli kde? Možná tak dobrý konec pro lidstvo, určitě ne pro Fausta a Markétku. A přitom lidstvo je to, co si boží/ďábelské rány zaslouží. (09.06.2013)