Diamanty noci
Diamonds of the Night
Diamonds of the Night
Obsahy(1)
Příběh útěku dvou židovských mladíků z transportu smrti je naturalistickým zkoumáním pocitů ohrožení, zavržení a vykořeněnosti. Do zážitků zbědovaných utečenců v sudetském lese vstupují vzpomínky, sny a představy jednoho z nich, rozšiřující pole zkoumání zmučené lidské duše do sféry existenciálního dramatu. (NFA)
Recenze (170)
Upřímně řečeno, vůbec nechápu všechny ty superlativy na tento film, ale nikde není psáno, že každý musí chápat všechno. Pro mě to byla hodina nudy, kdy jsem sledoval cosi, co jakž takž dávalo smysl, ale vůbec nic mi to neříkalo, bylo to prázdné, žádné emoce to u mě nevyvolalo, neustálé flashbacky do "nikam" nedávající smysl, opakování záběrů absolutně nefunkční. Asi jsem jeden z mála, kdo tento film nepovažuje za něco dobrého či snad až výjimečného, ale říkám upřímně, jak to je. Snad jsou i pochvalné komentáře stejně tak upřímné jako ten můj a není to jen póza, když je ten film tak uznávaný filmovými kritiky. ()
Naozaj mnohé pôsobivé scény, zduplované zaujímavou prácou so zvukom. Krásna paralela medzi človekom a zvieraťom. Utečenci ako štvaná zver, odporný mlaskajúci a "žerúci" starci ako predátori, všetko zvýraznené kulisou lesnej divočiny. Trošku dosť antinemecké (nemčina ako chrapot divokej svorky). Dosť rušivé - chaotické - flashbacky, vsunuté iba náhodne, bez zjavného hlbšieho významu. Zmätočná chronologickosť záberov (napríklad scéna "prosenie o chleba" alebo záver). Výborný pocitový film, ktorý pôsobí veľmi úprimne, no už menej sofistikovane - domyslene. Dosť mi chýbala hudba. Pri takomto filme zabudnúť na hudbu je podľa mňa chyba. Aj keď v bonusoch som sa dozvedel - a sám som to následne uznal - že scéna dažďa vskutku veľmi výrazne evokuje "pocit hudby" (podľa Taussiga oratórium) ()
moja zaujímavosť: V roku 1964 získal film Veľkú cenu na MFF Manheim. (dyfur) ()
Bohužel opravdu nemůžu dát víc než tři hvězdy. Kamera je bezpochyby úžasná, celá cesta lesem syrově a hodně působivě natočená (obzvlášť útěk z vlaku), ale na film mi to přišlo nějak málo. Snové scény mě vysloveně iritovaly a film mě nedokázal strhnout tak, jak jsem čekal. Možná byl problém v tom, že jsem to neviděl v kině. Tohle je asi jeden z těch filmů, kde je zážitek v televizi poloviční. Tak si počkám a uvidíme... ()
Démanty jsem poprvé viděl už před lety, ale syrovou sílu, dýchající na mě skrz póry filmového plátna, si s mrazením v zádech vybavím dodnes. Ne každý den má totiž člověk šanci potkat se - navíc v mém případě zcela nepřipraven - s otiskem génia... Němcův snímek je čistá, vyabstrahovaná filmařina, opus magnum, který by bez filmové kamery a střihačského pultu nemohl vzniknout. Jistě, povídka by zvládla zaznamenat příběh dvou kluků, uprchlých za války z transportu a pronásledovaných tlupou senilních sudeťáků v nedělních oblecích. Malířské plátno by dokázalo zachytit zoufalství vryté v jejich tvářích, promísené s démantovými jiskřičkami naděje v koutcích očí. Hudba by mohla tepem rytmiky a nervózními tahy smyčců zprostředkovat přerývanost jejich zoufalého běhu, čím dál hloub do temného lesa. Ale jen kinematografie dokáže spojit příběh, obraz i zvuk do výsostného zoufalého výkřiku o nešťastnosti bytí, kterým Démanty noci uhranou každého, kdo je ochoten o světě, v němž žijeme, přemýšlet. Je mi jedno, jak Němec dosáhl toho, že se mi o těch třesoucích se rukou, zvonících u dveří, jež nikdo neotvírá, občas i zdává. Nechci vědět, zda světelná aura, do níž se obě vychrtlé siluety noří, vznikla přeexponováním materiálu a už vůbec ne to, zda šílený dvouminutový běh o život, otevírající film, byl vážně natočen v jediném předlouhém záběru či byl spojen ze dvou částí střihačovou šikovností, jak mi o tom z DVD v přidaných rozhovorech vyprávějí pamětníci. Přemýšlím vlastně jen o jediném - jestli já, až přijde můj čas, budu tím běžícím, nebo jedním z těch s naleštěnou puškou. Takové jsou Démanty noci: šedesát čtyři minut, během kterých vaše duše zestárne o šedesát čtyři let. ()
Měli jste někdy pocit, že sledujete něco opravdu dobrého, chytrého, poměrně si to užíváte, rádi o tom budete diskutovat, přemýšlet, přesto díky tempu často sledujete nehybné ručičky hodin, doufáte v brzký konec a jste přesvědčeni, že delší stopáž by už nešla vydržet? Tzv. Tarkovského paradox. ()
Klasicky priklad ako u Transportu Z Ráje - silna tematika Druhej Svetovej Vojny este automaticky neznamena silny film. Vystavat film na tom, ze dvaja ludia utecu z transportu do lagrov? Tak to ne, to uz rovno sa moze natocil film o tom, ako sa prepravoval vojensky material zo Sovietskeho Zvazu do Afganistanu po decemri 1979 a o tom, ako to prezivali dvaja soferi nakladakov. 30 % ()
Tohle se Němcovi hodně povedlo. Odvyprávěl nám tady silný příběh z druhé světové, který se k vyjádření její krutosti obejde bez krve, ba dokonce i beze slov. Dalším plusem je i sympatická stopáž, díky které film rychle uteče, nic to ale nemění na tom, že se jedná o dost silný film. Silný film, který čím blíže je konci, tím více graduje jeho poselství a poslední záběr to celé podtrhuje. Duše dvou Židů navždy bloudících nekonečným a temným lesem. A ty duše nebyly jenom dvě, byly jich tisíce. Milony. Sta miliony. A o tom jsou Démanty noci. Navíc to celé má výbornou kameru. Za mě nejsilnější válečný film, co jsem kdy viděl - a to má jen hodinu a pár minut! 5* ()
Impozantní dílo Nové vlny české kinematopgrafie. Atmosféra, kterou Němec zachytil s pomocí ruční kamery, malá dialogů (naštěstí) a žádné hudby, dokáže i s viditelně málem fyzických prostředků navodit dojem blízkosti. ()
Chvíli trvalo, než jsem se naladil na režisérovu vlnu. Ale pak už jsem téměř nedýchal. Kus čisté, experimentání, surrealistické filmařiny. Klobouk dolů před dvaadvacetiletým tvůrcem. ()
Filmový výtvor Jana Němce Démanty noci jsou z pohledu dnešní doby náročným kusem a v zajetí moderní povrchnosti efektního obalu může paradoxně vyznavači mainstreamového proudu připadat prázdný. Opak je pravdou a Němcova prvotina intenzivně předává ojedinělý emoční prožitek. V bezpečí konzumní okoralosti je přepychem namáhat mozkové závity nad hlubokou expresí životních zážitků. Démanty noci jsou přeplněny emocí, symboly i metaforou. Realita se prolíná se vzpomínkou, myšlenka se mísí se snem, představa se kříží s očekáváním. V důmyslné spleti pocitů se nosné stěny mění v mámení a hledá se nouzový východ. Film nevypráví příběh, ale je příběhem sám. Nepředčítá, ale prožívá. S bolestí, se strachem i pudem sebezáchovy. Divák nepozoruje, ale sám se stává jedním z aktérů. Obraz Jaroslava Kučery je i beze zvuku jedinečným zprostředkovatelem nejhlubšího vnitřního světa jedince. Zvuk každou nuanci lidské duše a myšlenkový pochod zdůrazňuje a diváka pohltí svou neodbytnou závažností. Zaslouženě sklízel tento filmový unikát uznání, jeho sugestivní vylíčení vnitřních světů vtáhne způsobem i důležitostí obsahu. Hlavním prostředníkem úchvatné krajiny skutečného emočního prožitku je První mladík (pozoruhodný Ladislav Janský) na útěku před marností. Lidský život je řízen pudem a intuicí a ze všech sil se brání poslední světlé okénko naděje. Odevzdaně, sklíčeně, a přesto se nezapomíná do posledního dechu doufat. Skutečnost umírá opakovaně, vzpomínka se stává symbolem, myšlenka je rozpolcená a zrádná. Vedlejším zprostředkovatelem je Druhý mladík (velmi zajímavý Antonín Kumbera s hlasem Vladimíra Pucholta), souputník expresionistické cesty života. Cíl je jediný, a přesto mlhavý, vzdálený a nesrozumitelný. Postava venkovské ženy (zajímavá Ilse Bischofová) ukázkově plní svou roli morálního dilematu. Válečná doba nepřeje milosrdenství a obezřetnost je potřebná na každém kroku. Symbolický význam má i skupina zestárlých pronásledovatelů (Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller, Anton Schich, Rudolf Stolle, Josef Koblížek, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Vrána a další). Démanty noci jsou mimořádným uměleckým výtvorem, diváka nutí ke stejně závažnému prožitku, jako své hrdiny. Neptá se, ani nepřemlouvá, chytne a nepustí. Ani ve chvíli, kdy se klesá na úplné dno lidské duše. Zůstává obdiv. ()
Námět jako prase - útěk z transportu; a člověk by řekl, že se z toho dá vytěžit špičkový film, ale bohužel. I přes malinkou stopáž film strašlivě nudí, kdy ukazuje většinu scén dvakrát, aniž by většina z nich měla jakýkoli smysl. Obrovské zklamání.15% ()
Tohle dílko asi zůstane z mé strany nepochopeno, bohužel :( ()
Kompozicne a pribehovo zaujimavy film, ktoreho obrazove prevedenie vyrazne degraduje obsahovu stranku. Ta je podana striktne formalne, az chladne, a tak skvela kamera a z nej vychadzajuce vizualne perly, utlacaju samotny pribeh a vnutorny svet hrdinov tam, kde by v tematicky obdobnych filmoch nemali byt. ()
Osobitý snímek... ()
Kamera je vynikajici, cim by ale tento film bez ni byl?! ()
Co se uvědomění o válečných strastech, vlastní sebereflexi a hodnoty života týče, mnohem působivější než například různé zahraniční pseudodokumenty, které jsem měl možnost vidět ve škole ("Vlákna" apod.). Svižné, přímočaré, nezadrhávající se (určití lidé by řekli "zpátky ni krok", ale ty bych zrovna nerad citoval) vyprávění s výrazným zobrazením surrealismu, jaké v českém filmu nemá moc srovnání (až si musím nafackovat, že jsem ve školním referátu na tuzemskou působnost tohoto uměleckého směru na tento film zapomněl). Právě o na pevných základech stojící atmosféře se vyjádřím asi nejpochvalněji - ostatně aby ne, když jméno surrealismu již nějakou dobu skloňuji s velkou úctou a už od dětství na sobě pozoruji, že moje sny mají víceméně surrealistické rysy. Zdejší časté přechody ke vzpomínkám nemají výraznějších chyb a mě osobně nahrazují (někomu možná nedostačující) štíhlou dějovou linii. I to opakování stejných motivů (zimní radovánky, rodná hrouda, šalina...) má svou grácii právě v onom úvoděm zmíněném sypání si popela na hlavu, kdy nás líbá čarokrásná Nostalgie v momentu prožívání šeré přítomnosti. Němec mě při svém prvním sezení mile překvapil již zde opakovaně zdůrazňovanou technickou vyzrálostí, která také výrazně pomohla ke kladnému přijetí obsahu. Potěší i lehký odkaz na klasického Buňuelova "Andaluského psa", což jsem v naší kinematografii zaznamenal poprvé (a kdoví, jestli ne i naposledy). 90% ()
Velice zajímavý a silný příběh, jen jeho podání je velice "hutné", takže je potřeba si pustit tento film ve správný okamžik. V mém případě správný okamžik nebyl, snad někdy příště... ()
Démanty noci jako film selhávají, protože v nich vůbec nejde o transport smrti, natož o dva utíkající mladíky, ale o doslovnou ilustraci fenomenologického pojetí času (retence, protence, teď) s metafyzickým závěrem (cesta pokračuje). Taková filosofická pornografie. Němce zajímá spíše estetika pohybu (běh je doprovázen údery hodin. tance smrti) než hrůzy honu na člověka. Filosofii knihám, realitu filmovým příběhům. ()
Není tu nic proč bych měl s hrdiny soucítit. Na druhou stranu je tu skvělá kamera. Avšak děj není nic světoborného a flashbacky působí poněkud nesmyslně. Na druhou stranu oceňuji autentičnost a vážnost tématu, 3 hvězdy. ()