Ďábelské ženy

Nelze se tomu vyhnout a nepřemýšlet nad tím, jak by to asi natočil Hitchcock. Clouzot, podobně jako v předchozím majstrštyku Mzda strachu dokazuje, že měl výjimečný cit pro budování napětí a strachu. Žánr a příběh, který by v dnešní kinematografii působil téměř jako brakový (což ostatně platí i o většině Hitchových děl), disponuje přirozenou dynamikou, kterou získává kontrastem toho, jak působí a v jaké době byl natočen. Dovedl bych si představit kratší stopáž, některé momenty mě trochu nudily. Naopak finále je se svojí výstavbou napětí naprosto brilantní a dokazuje, jak skvěle Clouzot ovládal filmovou řeč. 7/10 (04.01.2018)

Značnou část filmu jsem si Ďábelské ženy užíval jako skvělou černou komedii o jedné rafinované vraždě způsobivší překvapivá vyústění. Každopádně jsem se nad velice pečlivým počínáním vražedkyni v podání Simone Signoret (vedle kolegyně ředitelky, jejíž představitelka Véra Cluzot byla o 8 let starší, ale vypadala teprve spíše jako čerstvě dospělá holka) dobře bavil, legendární herečka mne opět překvapila v jiné poloze, než na jakou jsem byl z jejich pozdějších, obvykle čistě dramatických filmů zvyklý. Málem jsem už pojal stanovisko, že ta hororová škatulka je buď mírnou ironií nebo poplatná době, když postupně na mne (zejména k závěru) dolehla atmosféra obrovského napětí a strachu, na jaké by si mohl lahodit klidně i samotný Hitchcock. Úžasně překvapivě rozuzlení se mi ukázalo nejen jako dobře promyšlená pointa, ale i další výzva, abych se brzy na film (tentokrát s vědomím oné pointy) podíval znovu a užil si tentokrát tu propracovanost scénáře s promyšlenými detaily i v zdánlivě zdlouhavém rozjezdu. Ostatně, přidá-li se ještě k obou herečkám i Charles Vanel, jehož komisařy napříč různými žánry (dále např. akční film Zdraví vás gorila, 1958) mne začínají bavit, a také Michel Serrault se svou osobitou komikou, věřím, že to nebude nuda ani v případě opakovaného zhlédnutí. Takhle se dělá kumšt opravdu zábavného hororu! Ať žijou Ďábelské ženy! ;o) 90% (# Season Challenge Tour 2020: 6. téma – herečka Simone Signoret) (08.02.2020)

Teda, takú manželku ani milenku by som nechcel, ale zase na druhú stranu si za všetko mohol hlavný hrdina sám. Škoda, že som kedysi videl remake tohto filmu (Diabolská pasca, 1996), pointa a rozuzlenie príbehu mi preto boli už od začiatku známe. A práve to je na filme to najlepšie, nečakané rozuzlenie nad ktorým si divák povie - wau, super premyslený plán. Našťastie ma film prekvapil aj sympatickým výkonom oboch herečiek a príjemnou temnou noir atmosférou, ktorá ďaleko prevyšuje remakovú záležitosť. 75/100 Videné v rámci Season Challenge Tour. (14.10.2015)

Na rok 1955 jsou Les Diaboliques velmi dobrým hororovým thrillerem, jehož zápletka je dnes již několikrát vykradenou klasikou, hodně lidem známou hlavně díky remaku s Sharon Stone a Isabelle Adjani. Tento snímek by byl téměř dokonalý, kdyby nebylo té možná opravdu zbytečné délky. Myslím, že by se to mohlo krásně vejít do hodiny a půl. No nevadí, stejně jsem se nenudil a docela dobře se bavil. Jde o hororovou klasiku, kterou by si nikdo neměl nechat ujít, i když z dnešního pohledu už není zápletka tak překvapivá jako dřív. (22.06.2012)

Posledních deset minut čistokrevného hororu hravě strčí do kapsy celý zbytek snímku, který želbohu má i svá hluchá místa. Zejména v první půli, tedy než se napustí vana, se vše poněkud vleče. Navíc onen milostný trojúhelník mi přišel stejně pravděpodobný jako soužití pejska a kočičky od pana Čapka. Jakmile si však Michel Delasalle přihne z láhve jemně ochucené whisky, počnou se dít podivuhodné věci a příběh se rozjede na plné obrátky. Přibývá záhadných událostí a atmosféra houstne, až přijde již zmiňované fantastické finále korunované nejednoznačnou pointou, která báječně stvrzuje název filmu. (10.05.2015)