Dracula

Dlouho mnohem skromnější, než bych čekal, kdy se první díl odehrává na dvou lokacích a druhý většinu času dokonce na jediné. Až ve finále se naplno rozpálí přesně ten zápal, který bych od tvůrčí dvojice čekal. Moffata s Gatissem mám rád ve všech autorských polohách a Dracula mi nejvíce připomíná jejich slavného Sherlocka. Klasické dílo se i tentokrát často cituje, často parafrázuje, často staví na hlavu a často se střílí dost odvážně od boku, občas přesně do těch míst, které diváci budou milovat a občas úplně vedle. Já je za tuhle odvahu vždycky obdivoval a právě u Sherlocka jim všechny roviny vyšly s plnou parádou. Jenže tam se jejich postupně obměňovaný a čím dál rozevlátější styl tvaroval na ploše třinácti epizod natočených během dlouhých sedmi let. Napichovač se pokouší o ten samý přerod během tří dílů odvysílaných ve třech dnech. Tím pádem nemůže oslnit dlouhodobým vývojem a dokážu pochopit, proč je konec někomu tak silně proti srsti. Mně se naopak Temný kompas trefil do nálady úplně přesně, snad svým bezuzdným blázněním, snad pocitem, že se tu zase jednou plní scenáristické sny, a snad protože ústřední měření sil titulního antihrdiny s věčným nepřítelem skončilo jinak, než čtenáři chtěli. Občas taková atmosféra hraničí až s bezhlavým fan servisem, ale nezlobím se. Proč taky, zasáhl plnou silou právě mě. Za jiných okolností bývám v dodržování předlohy, klasiky, tradic a kánonu často konzervativní, tenhle hrabě mi ale přirůstal k srdci tím víc, čím dál se od klasického (a nutno říct, že už stokrát viděného) pohledu odkláněl. (27.01.2020)