Pramen panny

Tento snímek dokázal, že se dají velké myšlenky vyjádřit bez velkých slov. Film nemá potřebu být příliš ukecaný, jelikož sám příběh je dostatečně silný. Toto je pro mně ideální stav a ideální film. Je zajímavé si uvědomit, že jakmile se otec dozví, co se stalo, tak se ponoří do mlčení (a s tím i jeho křesťanství)a pak vykoná vše, co mělo být vykonáno, přesně podle starých předkřesťanských zvyklostí - a toto mlčení skončí až na místě činu, kde se s danou událostí otec vyrovná zase po křesťansku. (15.07.2010)

Opravdu to byl Cravenův The Last House on the Left, co položil základy exploitationu? Ale houby, pravým kmotrem tohoto subžánru by měl být Pramen panny, od kterého Wes Craven čerpal hodně inspirace. Právě Bergmanův mistrovský kousek snad vůbec poprvé použil jako střed všeho dění dnes již klasické prvky: kruté znásilnění a zabití mladé dívky partou hnusných grázlů (v tomhle případě divokých pastevců), kdy následuje neodvratná očista v podobě pomsty jejího otce. I zde se viníci schovají přes noc u nic netušících, silně věřících rodičů, aby nakonec byli všichni zabiti. A to bez prominutí věku, jelikož nejmladší z násilníků je ještě dítě. Snímek má úžasnou výpravu a kameru, díky níž jsou jarní lesy i skrze černobílost jasně barevné, do toho tu herecky vládne výtečný Max von Sydow jako mstící se farmář. Film nedokáže nudit, ani jednou neškobrtne, prostě je tu všechno na svém místě. Za mě tudíž velká spokojenost. (24.05.2011)

Pramen panny je dokonalé dílo. Dokonce jsem ani nečekal, že by se mi ten film mohl takhle líbit. Zpočátku poklidná nálada se cestou ke kostelu (ke kterému se ani nedojde), stává krutější a krutější a vyvrcholí onou scénou znásilnění a následné vraždy. A celou dobu tu máme spousty dokonalých scén a všechno vyprávění o bohu, náboženství a zmínka o ďáblovi dostává tady právě hlubší význam, obzvlášť se mi líbila scéna, kdy Karin, ještě panna a už od pohledu čistá duše, se dělí se třemi muži o svoje jídlo a chce se před jídlem pomodlit, což oni ale ignorují a už jedí. Už tady je znát, že sama Karin začíná něco tušit. Nebylo ani třeba bůhvíjaké brutality, aby znásilnění působilo autenticky. V druhé polovině tři muži, co zabili Karin, chtějí přespat právě na statku Karininy rodiny, avšak o tom neví. Jenže matka s otcem na vše přijdou, i když to trvá déle, je to neskutečně poutavé a funkční, jako celý film. Je tu spousta věcí promyšlená do hloubky, herci hrají bravurně, dokonce i ten malej kluk svoji roli zvládá velmi dobře. Bergman mě opět nezklamal. Tohle bych, spolu se Sedmou pečetí, označil jako jeho dva nejlepší filmy. Který je ale pro mě lepší teď přesně nevím, uvidím, jak na mě Pramen panny zapůsobí za pár dnů. Ale 5* to má ode mě jisté. (12.12.2018)

Kde má hranice spravedlnost, zaslepená pomsta, čirá bestialita? K umocnění finálních fází slouží přítomnost zatracované Ingeri a chlapce mezi pastevci. Bergmanův režijní styl mi sedí dobře, problém je, že jsem z něj zatím - po Lesních jahodách a Sedmé pečeti - vyloženě odvařený nebyl. Pramen panny je svou strukturou více konvenční a přímočarý, tím pádem i přesvědčivější a upřímnější. Krásně baladická povídka o pomstě a vině, filmařsky skvostně provedená, hezkými obrazy vybavená, k úplné špici jí ale prostě to "něco" chybí. Hezká závěrečná symbolika to nezmění. (11.01.2008)

Poctivo vyrozprávaný príbeh-legenda z lesov. Vzdialená dnešnému kinematografickému spracovaniu mýtov, zameranému na efektnú akciu a patetické (instantné) posolstvá. Prameň panny vykresľuje nádheru prírody a v kontraste s týmto idylickým obrazom lesa a lúčin ukazuje krutosť ľudského počínania. Využíva sa pri tom rovnocenne úsporné slovo, mlčanie a sila svetla aj tieňa pri ukázaní citových pohnutí postáv ako aj pri atmosfére situácie. Dôležité sú náhodné, zdanlivo nepatrné znamenia. Často upozorňujú na nadchádzajúce udalostí. Varujú. Zmarenie života, ktoré je ústredným aktom legendy, bolo možno dôsledkom zariekavania pomocou vysušených hnátov zvierat a ropušieho hamburgeru. No možno išlo len o náhodný stret s triom divokých horalov. Všeobecne sa konflikt odohráva v strete ritualizovaného náboženstva, prikazujúcom v bežnom konaní vždy pokoru, odpustenie a nenásilie, so svetom nespútaných divokých síl, vzývajúcich prírodné znamenia a pohanské božstvá. Ukazuje sa, že oba svety sú navzájom prestúpiteľné. Zločinom poznačení hriešnici predstavovaní divokými pastiermi sa viackrát zháčia, žalúdok jedného z nich sa dokonca vzpiera po čine prijať jedlo. Naopak pomsta pána domu - zbožného kresťana je neúprosná, krutá a surovo násilná. (30.04.2014)