Loni v Marienbadu

Jeden ze dvou nejtěžších a možná vůbec nejtěžší snímek, který jsem kdy viděl. Ten druhý je Vargtimmen. Nemá pro mne smysl se zde po mnohých výtečných komentářích v těchto řádcích snažit o něco podobně objektivně bravurně popisného. Pouze vyjádřím svůj pocit. Snobismus a smetánka jsou právě v této podobě jaksi historicky na svém vrcholu. Vlivem užívání své vrcholné rozkoše, naprostého, v hmotném slova smyslu životního zabezbečení, jaksi již nevědomě zahazují své ego a s ním i svou živočišnou ostražitost. Prostor logicky dostává rozmařilost, ale pozor je to již duševní rozmařilost. Někdo by řekl, že je to situace příhodná k zešílení. Ano, šlechta nebo tedy obecně smetánka je také pouze z masa a kostí a vlivem své jisté bezstarostnosti má k duchovním věcem odjakživa blíže. Logicky tedy v tomto směru posunuje hranice možného. Navenek se tento fakt jeví i prostřednictvím formy filmu jako vytříbená rafinovanost. Tento stav věcí je však pouhým předpokladem pro existenci jednotlivých postav tohoto filmu. Co je však podstatou célého mého zážitku? Nevím. Láká mne to láká. Je to snad sama žena a její touha po lásce, která dala do pohybu chod všech věcí a jevů? Je možné, že je člověk již předem naprogramován a prostřednictvím svého podvědomí si něco uvědomuje, něco je mu stále jasnějšího a následně třeba byť i z pozitivního zjištění má stále strach a volání duše nakonec nevyslyší? Co vlastně znamená loni? Jedná se o mínus jeden rok anebo o minulý život ženy? Nemyslím si, že by onen muž po jejím boku byl čistě ,tedy z více objektivních pohledů skutečný, nějak hmatatelný. Možná jde o to, že každý člověk, který se odhodlává ke svému životně důležitému činu, si v takové chvíli uvědomuje jako nikdy jindy, že je blíže smrti, neboť čas je námi pocitově skládán z našich činů a naše paměť informuje rozum o lidské smrtelnosti a to vede ke strachu. Kdo je tedy opravdu onen muž? Není snad naprosto přirozenou součástí ženiny duše? Ano, ale kdo je to? Symbolicky je znázorněn jako smrt. Ale kdo je ona smrt, co je podstatou této smrti? Je to ženina tužba a strach zároveň? Myslím, že žena si po celý čas filmu sebe samu připomíná a zároveň současně tento fakt popírá. Nevěřím tomu, že muž ve filmu je v ženině blízkosti jako jakási matematická predispozice, naopak tento muž je od začátku právě následkem rozpoložení ženiny snové tužby. Příběh nebo koloběh? Velká alegorie anebo přeci jen skutečnost? Film nebo snad již historický lidský archetyp? Co mi film dal? Uvědomil jsem si ,že žiji stále ještě velmi povrchně a myslím, že kdyby lidé ve svém životě pronikali do podobné hloubky jako tento film, nepotřebovali by ke svému rozptýlení horory. Toto je můj osobní zmatený výklad. Nemohl jsem jinak. Snad takový účinek film ve mně zanechal? (07.09.2012)

udýchaná láska v barokním labirintu (20.05.2012)

Loni v Marienbadu rozhodně není pro všechny diváky. Je spíše určen artrovému publiku a je plodnou půdou pro nejrůznější analýzy. Děj je ale přitom velice prostý. Muž potká v hotelu ženu a tvrdí ji, že se znají již z loňského roku. Ta si ale na nic nevzpomíná. Dějová jednoduchost je v silném kontrastu k formě vyprávění. To není seřazeno chtonologicky, dochází k častému opakování, najdeme zde i elipsy, vynechávky, divák si toho musí více domyslet. Kamera si tak různě poletuje, nezabírá, to co by zabírat měla, postavy opouštíme uprostřed věty apod. Vyprávění hlavního hrdiny je hned zpochyňováno, při každé další historce jsou detaily jiné, a tak divák přesně neví, na čem je. A právě v tomhle tkví hlavní síla filmu. (06.03.2013)

Příběh filmu v kostce: Žena a muž se do sebe zabouchnou v hotelu a slíbí si, že se za rok zase sejdou. Prý. To nám aspoň tvrdí ten týpek. Za tu dobu, ale borka chytila Alzheimera a na nic si nepamatuje. Prý. Tak se náš hlavní hrdina rozhodne, že ji paměť zase všemi možnými způsoby osvěží. Výsledkem je divácká tortura, do sebe zahleděné umění pro umění, kdy musíme hodinu a půl přihlížet snažení děsivého creepa, kterej nedokáže pochopit, že o něho ta ženská asi tolik nestojí. Obávám, že tenhle film by v post Me Too éře už neprošel. :-( (17.11.2018)

Nelámu nad tímto filmem hůl, a to proto, že mu nelze upřít dávku originality a velmi dobrého vizuálního provedení, které vytváří nezaměnitelnou atmosféru. Na můj vkus je však až velice často nudný a ani trik se sirkami na mě nijak nezapůsobil. (25.02.2006)

Snímek jen pro úzký okruh diváků! A já do něj nepatřím. Prakticky nulový příběh. Určitě je to přelomový snímek a díky tomu také dost nadhodnocený. Je pravda, že je to opravdu moc hezky natočený, proto ty tři hvězdy, ale jinak to pro mně nemá žádnou výpovědní hodnotu. Zajímavý mezník ve vývoji kinematografie, ale film jen pro náročného diváka! [50%] (06.06.2012)

Svět je jenom hodinový hotel / a můj pokoj je studený a prázdný. Pobyt jako ze Slevomatu. Nejednotu času, zápletky, narativu a vlastně čehokoliv supluje železná obruč "místa". Marienbad je kameramansky do mrtě vytěžená krása vezdejšího světa hrdinů, kteří ne a ne se vymknout z obsese, utkvělé myšlenky na cosi nevyjasněného, nevyjasnitelného. Spirála, jíž se hlavní hrdina vymílá do své minulosti i do sebe samého, pochopitelně nikam nevede a domnělá závrať z hlubiny je jen nevolností, od níž sadistický kolotočář Resnais nenechá vydechnout. A přesto si to říká ještě o jednu super-speciál zrychlenou jízdu. (17.07.2016)

"To si snadno ověříme, zprávy o počasí najdeme v novinách." Přestože jsou komentáře pod tímto filmem plné superlativů, mě si tedy opravdu nezískal. Musím ale vyzdvihnout jeho nadčasovou obrazovou stránku, která byla očividně inspirována surrealistickými malíři. Jejich vliv je pak nejvíce patrný ze scény se záběrem zahrady, kde stojí lidé s dramaticky dlouhými stíny, namalovanými přímo na zemi, jejichž iracionalita přímo evokuje díla Giorgia de Chirica, Paula Delvauxe, či René Magritta. Vizuální styl snímku však také výrazně ovlivnilo režisérovo úsilí o co nejvěrnější napodobení starých němých filmů, které bylo patrné i z vlasů Delphine Seyrig, jejíž sestřih připomínal účes Louisy Brooksové, představitelky hlavní role Lulu z filmu "Pandořina skříňka", který natočil Georg Wilhelm Pabst. (20.11.2016)

Mysteriózna dráma zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Je to síce originálne dielo s pôsobivou obrazovou stránkou a so zvláštnou tajuplnou atmosférou, lenže to všetko je pre mňa na dobrý film zúfalo málo. Príbeh-nepríbeh ženy, ktorá má zrejme psychickú poruchu (silnú depresiu?) a zotavuje sa v kúpeľoch, je z môjho pohľadu stvárnený dosť nezáživne, s motívmi, ktoré sa otravne opakujú do aleluja (to na filmoch nemám rád). Hádam jediné, čo ma pri sledovaní trochu zabavilo, bola snaha o odhaľovanie skrytej symboliky. K nejakej interpretácii som aj dospel, ale vôbec si netrúfam tvrdiť, že som film pochopil (je zrejme schválne postavený tak, aby možných vysvetlení bolo viac).     "Along these stone paths and amidst these statues, where you were already losing your way forever in the still night, alone with me." (18.01.2023)

Opět podobný film jako Hirošima, opět to šlo absolutně mimo mě, tohle prostě není režisér pro mě. Jedno velké trápení, nevím kde v tom vidí někteří genialitu a ani to vlastně vědět nechci. Opravdu pro velmi velmi náročného diváka. (02.10.2011)

Loni v Marienbadu je určitě skvělý film, ale mně nesedl. Ten začátek byl strašně nádherně natočený, potom se to zvrhlo do nekonečného a úmorného opakování. Stále stejná slova a kulisy, jeijchž pozorné sledování jsem po chvíli vzdala. Na můj vkus je to až příliš složitý a umělecký film... (07.06.2012)

Grand Prix Zlatý lev Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách 1961. -------- Jeden ze 150 nejlepších filmů všech dob podle ankety (119 hlasujících, především filmových historiků, z více než 100 zemí světa), kterou v roce 1982 uspořádalo UNESCO z podnětu Mezinárodní federace filmových klubů. (23.06.2012)

Snímek rozhodně není pro každého. Byť je vybaven atributy jako art film, film noir, francouzské prostředí, plíživá atmosféra... a přitom by se nejeden mohl ztrácet v této ódě na citové splétání mezi mužem a ženou. Hudba je naléhavá až útrpná, která podkresluje dramatickou mlhu. Je to taková experimentální zfilmovaná báseň. (30.09.2012)

za kameru.. (05.02.2014)

Simpování v hotelu, v němž neplatí pravidla času a prostoru. Hypnotické, smyslné a docela příjemným způsobem dokonale nesrozumitelné. 7/10 (25.03.2022)

Po prvnich 10 minutach se mi zdalo, ze se Renais formalne i myslenkove vycerpal. Nastesti to nebyla uplne pravda. Film je to genialni, pro me ale presprilis dokonaly... (05.06.2012)

Spíše jsem usínal, náročné a unikající rozhovory a popisy, trochu snové a bez přímého děje. I přesto jsem dokoukal a něco pěkného tam je, ale nenašel jsem. Asi, že jsem u toho hlídal malé dítě. (14.01.2016)

Vynikající kamerou s několika opravdu fascinujícími "vychytávkami" se vypráví... No, vypráví. Není jasné, co se odehrává, kdy se to odehrává, ani kde se to odehrává. Vztahy mezi postavami, snad s výjimkou jeho a jí, jsou záměrně nejasné. Spousta se toho stane mimochodem, ve druhém plánu, což na jedno shlédnutí opravdu nedávám. A to jsem věděl, do čeho jdu. Můžu si tady a teď vymyslet nějaké interpretace, ale kdybych film viděl za rok, byl by nejspíše o něčem jiném. Stejně jako kdybych jej viděl loni. (21.11.2019)

Sú filmy, ktoré majú  len jedno jediné vysvetlenie a režisér robi všetko preto, aby ste to pochopili a vyložili si tak, ako sa to od vás očakáva. Ako keď si kúpite pepsi a očakávate svoj obľúbený nápoj. Na úplne opačnej strane stojí tento film. Je ako obraz v galérii s názvom Bez názvu. Ak by som si mal vybrať medzi týmito dvomi protipólmi, tak dám prednosť obrazu pred kolou. (10.04.2022)

Přemýšlel jsem, jestli některý český režisér natočil něco podobného. Možná Spalovač mrtvol má některé aspekty podobné, zvlášť ten protagonistův vypravěčský hlas, ale nejde tak do důsledků. Resnais natočil novelu, filmovými prostředky píše knihu, místo pera používá kameru, statický obraz, rozpohybovaný obraz a mluvené slovo. Nikdy jsem zatím neviděl nic podobného a proto asi hodnotím nejvyšším možným. Po jeho dokumentárních filmech, které se mi moc líbili, je to je můj první kontakt s jeho hranou tvorbou. Zvolil jsem velmi dobře, nic jsem si dopředu nezjišťoval a rovnou jsem vešel do tohoto barokního hotelu a jeho zahrady a udělal jsem dobře. Co to je? Jak to pracuje s obrazem, mluveným slovem, dialogy, z příběhem, realitou, nebo s časovou posloupností? Byl jsem zmaten, ale zároveň zaháčkován a získán. Pokud si vás to nezíská do patnácti minut, tak to asi vzdejte, není to běžná tvorba, ale velmi originální práce s filmovým médiem, realitou a časem, vzpomínkami, myšlenkami. Kam se hrabe Christopher Nolan se svými vypravěčskými hrátkami s časem. Alain Resnais spolu s autorem scénáře a souběžně s filmem vznikající knihy Alain Robbe-Grilletem stvořili dílo, které dává divákovi možnost vlastní interpretace. Každý divák, by vám mohl vyprávět svou vlastní verzi o co tam šlo. Dovolím si v následujícím textu předložit vlastní významy (jejich střípky) napadající mě při sledování: Jak filmovým jazykem natočit nepochopení mezi mužem a ženou v jejich vztahu, jiné pohledy na věci a události, tu zvláštní nepřekročitelnou propast neporozumění? Vezmeme filmové médium a pracujeme s ním jako bychom hnětli hlínu při tvorbě sochy, nebo malovali obraz. Protagonista neustále mluví, slyšíme proud jeho myšlenek i dialogy. Snaží si vzpomenout na trapnou událost z minulého roku. Nebo krásnou? Děsivou? Vzpomínky jsou promíchané, upravené, ale fotografie je přeci důkaz, že se to stalo. Jak jsou důležité malé detaily v životě. Tvořivě uchopený záznam reality, který rozvíjí vaši inteligenci, tak rozdílný od ploché hollywoodské snahy o realitu občas ozvláštněné třpytivými uměleckými ozdobami. (28.05.2023)